Růže mezi trny... (IV. Epilog 2025)

Na nádvoří paláce vládl klidný soumrak. Růže se skláněly v posledním světle dne, jejich barvy se rozpíjely do šera. Lord Protektor Merrici se nad nimi skláněl s nůžkami v ruce a zvolna, s tichou obřadností, stříhal květy pro kytici. Rudé i bílé se vrstvily v jeho dlaních, jakoby spojoval krev a čistotu, bolest i naději.

Vedle něj stál správce vinic – muž, který znal jazyk révy i šeptání stínů. Pro ostatní pouhý zahradník, pro něj přítel, který v tichu vyřezával vše, co rostlo příliš nespoutaně.

„V Brožově," řekl Merrici, aniž zvedl zrak, „je to jako občas jako v zahradě či na vinici. Necháš-li plevel vyrůst, poznáš, jak hluboko vede jeho kořen. A až pak jej můžeš vytrhnout celý. Jinak se vrací. A dusí, co má kvést." Přiložil trn k prstu a nechal kapku krve stéci po stonku. Smísila se s rosou, ztratila se v rudém květu.

Správce tiše přikývl. Dobře věděl, že plevel neroste sám od sebe – že někdy je pěstován úmyslně, aby bylo jasné, koho pak sklidit.

„Záhadná bouře posílila naší blokádu blokády," pokračoval Merrici, hlasem klidným, až lhostejným. „Gelreán byl připraven se svými magickými loděmi. Od chvíle, kdy loni skolili bestii z hlubin, vládnou moři. Ale je lepší, že to udělal vítr a déšť. Bouře nevzbuzuje podezření – a výsledek je tentýž. Ačkoliv původ té bouře je neznámý a podle naších zpráv jedna loď projela oběmi blokádami…Inu, asi s tím jsme schopni žít.  "

Ustřihl další růži, bílou, a vložil ji mezi rudé. „Otto z Michalovce zaslouženě usedá do křesla a přijímá titul Místodržícího. Zvláštní.." řekl lord protektor "..ale prý se vyhýbá místu, kde sedával jeho předchůdce. Prý to nosí smůlu. Pověry v Brožově mohou mít mnoho podob." řekl šlechtic a chvilku se kochal růží. "A jistě se ptáš, zda se o něj bojím.."

„Ano, pane," odvážil se správce. „Nepřátel má dost, zatím ale zřejmě jen v Brožově. A Otto není hlupák. Je mu jasné, že nemůže popravit téměř polovinu města, jak jsem navrhoval..."

Merrici se zasmál – krátce, temně, jako vzdálené hřmění. „Nepřátele držíš blízko. V odpovědných a trestatelných funkcích. Tam, kde je svazuje povinnost a kde každý jejich krok zapisují listiny a ty je máš na očích. Občas je povýšení těžší obojek než železný řetěz." Odmlčel se, podíval na kytici a dodal tišeji: „Ale respekt a úctu nelze vynutit dekretem. Ty se rodí jen z důvěry a autority. A to je dar, který si Otto bude muset zasloužit. Až čas ukáže, zda mu kořeny vydrží, nebo se zlomí v prvním větru."

Správce sklopil hlavu. Merrici ještě dodal: „Samozřejmě mu pošleme dárek za zásluhy. I obojek musí být někdy potřen olejem, aby netlačil příliš. A pár přátel.."

„Vaše tajná služba odvedla práci, o níž nikdo ani netuší," pronesl správce měkce. „Bez jejích očí a uší by vinice dávno zdivočely. A vaše růže by kvetly méně."

Lord se na okamžik zastavil a zadíval do prázdna. „Bez jejich stínů bychom už tonuli v krvi," řekl tiše.

Dlouho pak mlčeli, než se správce odvážil poslední otázky: „A co místodržící Katcherio? Našel se?"

Merrici zavrtěl hlavou, pomalu, s tíhou. „Nenašel. Ani stopy, ani šeptané jméno. Jen prázdno. A někdy… je mlčení horší než jistota smrti."

Vítr zavál přes nádvoří, rozvlnil keře růží a přinesl s sebou chlad noci. Kapky rosy, vína a krve na okvětních lístcích se leskly jako drahokamy. Lord Protektor přitiskl kytici k hrudi – dar pro královnu k 13. narozeninám, v němž se skrývalo víc trnů než květů.

"Škoda. Měl jsem toho parchanta docela rád, i když měl strašný vkus na víno."

A pak se oba muži odmlčeli. V zahradě zůstalo jen tiché šelestění listů, jako kdyby samo město čekalo, zda se kořeny udrží, nebo budou vytrženy.