|
Pán Smrti přišel, jak jinak, přesně.
„Zdravíčko, filozofe," pozdravil suše kněze, který stál nad svým tělem u oltáře.
„Nejsem filozof," odvětil kněz a narovnal si prosté, umolousané roucho. „Jsem služebník Vyššího principu."
„Aha," přikývl Pán Smrti. „A co je to ten Vyšší princip?"
„Věčný řád. Smysl. Racionalita světa. Etika bez tváře. Nutnost bez úmyslu."
„Zajímavé," kývl Pán Smrti. „Zní to jako bůh s přidanými kroky."
„To je metafora!" zasyčel kněz. „Vyšší princip není bytost. Je to proces! Pohyb skrze dějiny, vývoj rozumu směrem k pravdě!"
„A ten pohyb… má směr?"
„Samozřejmě."
„A cíl?"
„Ano, absolutní Poznání."
„A ten cíl je věčný, všudypřítomný a mimo jednotlivce?"
„Ano!"
„A není to tak trochu... bůh?"
Kněz se zalkl vlastním výdechem.
„Ne!" zvolal nakonec. „Je to myšlenka, ne entita!"
Pán Smrti si povzdechl a něco si poznamenal do oranžového sešitku, zřejmě do kolonky "Tupci týdne".
„Myslíš si, že když bohu říkáš proces, že to z něj udělá méně boha?"
„Já ho nepotřebuji!"
„Ne. Ty jsi ho jen přejmenoval a pak mu celý život sloužil, zatímco sis namlouval, že jsi nad věcí."
„To je ontologický faul. Já věřím v pravdu. Ne v pohádky."
Pán Smrti prudce zaklapl sešitek a protočil oči, což bylo o to působivější, že žádné oči neměl.
„Víš, kolik kněží Vyššího principu už tu mám? Máte vlastní sekci. Všichni posedlí abstrakcí, neschopní říct děkuji nebo promiň, ale s nádhernou slovní zásobou. Ale ve světě, kde bohové mluví k lidem a rozdávají požehnání jak obnošené šaty, je popírání jejich existence intelektuální akrobacie hraničící s lobotomií."
„Tak co se mnou bude?" dotázal se uraženě kněz.
Pán Smrti se usmál.
„To je na nich."
Za jeho zády Pána Smrti se otevřela prasklina. A za ní stála rada bohů. Božstva různého ražení – muž s kozí hlavou, elegantní komediant ve fialovém, ebenový minotaur, bytost tvořená čistým světlem…
„To je on?" zeptal se pradávný plaz s rubíny a granáty místo šupin.
„Ten, co tvrdil, že jste proces?"
„Výborně. Miluju procesy." zavrněla Shar.
Kněz otevřel ústa.
Pán Smrti ho přerušil:
„Šššš. Teď mluví ti, v které jsi nevěřil."
A když ho odtáhli, zůstalo za ním jen ticho.
Pán Smrti znovu otevřel sešítek a vykročil k Brožovu. Touhle dobou je tam krásně a on by nechtěl přijít pozdě.
|
 |
