Do Brožova se snesla záře theolitu – nově objeveného magického nerostu, slibujícího nejen bohatství, ale i moc. Do okolních hvozdů však začalo pronikat cosi zlého… nezemského. Trhliny do astrálních světů se otevřely dokořán a vychrlily běsy jako z nočních můr – gholgy, clufy a děsivé faunoformy. Tyto stvůry napadaly horníky i karavany putující krajinou, a jako by to nestačilo, mnozí přeživší tvrdili, že „jako by samotný les v sobě skrýval starodávný hněv".

Baron André von Durchblauch, vyslaný Gelreánem, aby dohlížel na těžbu a zajistil bezpečnost dodávek, zformoval posádku a začal verbovat místní dobrodruhy – Brožov jich měl vždy víc než dost. Baron by jistě vedl tažení proti astrálním hrůzám, nebýt nehody, při níž si pohmoždil nohu a musel zůstat ochromen ve své pevnosti. Přesto se hrdinům, i bez jeho velení, podařilo za pomoci tajemné rohaté astrální cestovatelky nalézt pradávný, snad halzatský, svitek, díky němuž nakonec trhliny uzavřeli. Zároveň však odhalili znepokojivou skutečnost – samotný brožovský hvozd, a zejména jeho Duch, slábl. Hranice mezi tímto světem a jinými se tenčily jako starý závoj.

Zdánlivé vítězství však mělo svou cenu. Lesní lid, jenž v tichosti sledoval pohyb vetřelců ve svém domově, nabyl dojmu, že se lidé spolčili se zlem přicházejícím z astrálu. Dřív než mohl být omyl vysvětlen, vzplála nová válka.

Tři dny hrůzy sevřely Brožov v železném objetí. Lesní dryády a strážci hvozdu, vedeni královnou Zoe Vespern Cernunn, zaútočili na baronovu pevnost. Byli přesvědčeni, že právě lidé povolávají astrální hrůzy a znesvěcují hvozd. A právě v tu chvíli, kdy obránci čelili hněvu lesa, udeřil z astrálu Temný pán faunoformů – Faunlord. Otevřel nad pevností pekelnou trhlinu a vyvedl z ní Zlatou legii svých válečníků. Pevnost padla v plamenech. Baronova družina byla rozprášena, hradby pokryly visící vnitřnosti a mastné skvrny značily místa posledních výdechů obránců i bojovníků Lesního lidu.

Pokusy o mírové urovnání ztroskotaly. Velekněz Shataz urazil svým arogantním jazykem dryádí královnu a diplomatická schůzka se proměnila v krvavá jatka. Poslední zoufalý výpad lidských sil – překvapivý útok na tábor Lesního lidu – skončil krachem. Nikdo z útočníků nepřežil. Hvozd ovládla aliance lesních bytostí a astrálních stvůr. Baron André, zlomený a zahanbený, ztratil pevnost i doly a pod rouškou noci uprchl po řece Hroth.

V téže době místodržící Luccasso Katcherio d’Foret Noire, gelreánský správce Brožova, sestoupil do ruin prastaré civilizace pod městem. Tam odhalil podivuhodná tajemství a podnikl riskantní experiment s theolitem, který proměnil jeho tělo – tvář mu zmodrala, jeho mysl i síla se znásobily. Přesto se ho Brožované nezřekli – naopak, vzhlíželi k němu jako k proroku a uctívali ho jako Avatara Stroje. Tak vznikl nový kult – Osvícený stroj – jehož učení se šířilo městem rychlostí ohně v suchém lese.

Mezitím druidové nalezli způsob, jak Lesní lid zbavit vlivu theolitu, který jim kalil mysl a drásal přirozené vnímání. Usilovali o to, aby theolit neprorůstal hvozdem. Lesní lid si však již navykl na moc a opojení, jež jim kámen přinášel, a svého theolitu se odmítl vzdát. V návalu strachu a hněvu obrátili svůj hněv i proti brožovským druidům. V legendární bitvě u viaduktu však druidové slavili vítězství. Královna Lesního lidu padla, sražena samotným místodržícím Katcheriem, který ji poté odnesl do Brožova jako svého nedobrovolného hosta.

Krátce po bitvě nechal Katcherio popravit Mereda, když zjistil, že se pokusil královnu otrávit a tím ohrozil předchozí mírová jednání. Obávaje se, jak by mohly být události posledních dní dezinterpretovány, rozhodl se místodržící osobně vydat ke dvoru, aby podal zprávu o všem, co se v Brožově toho roku odehrálo.

Události v Brožově otřásly samotnými základy Gelreánského království. Nešlo už jen o místní krizi – zprávy, které místodržící Luccasso Katcherio přivezl ke dvoru, se navzdory snahám královské rozvědky rozšířily daleko za hranice říše. Nevědomost plodila strach a Brožov se stal temným symbolem blížící se nejistoty.

Z královské kanceláře přicházely rozkazy k obnovení pořádku, ale samotný Brožov halilo ticho – hlubší a zlověstnější než kdykoli předtím. Ulice byly klidné, jakoby v předtuše další bouře. A ta skutečně přišla – ne jako vpád armády, ale jako živel. Řeka Hroth vystoupila z břehů, povodeň pohřbila město pod nánosy bahna. Po celou noc zuřila katastrofická bouře, avšak mnoho obyvatel přežilo díky jakémusi magickému spánku. Probudili se živí – ale jiní. Jako by se vrátili zpoza závoje smrti.

Na podzim téhož roku dorazila do Brožova sama královna Xelesie I., odhodlaná na vlastní oči spatřit důsledky „theolitové horečky". Na nádvoří ji přivítala obří aparatura, vykopaná z ruin a poháněná theolitem – připravená demonstrovat moc dávno zapomenuté civilizace. Místodržící Katcherio, navrátivší se k audienci, okouzlil královský dvůr – i samotnou Xelesii – svou elegancí, vynálezy a vizí pokroku.

Během slavnostního předvádění však došlo k události, která otřásla říší v samých základech. Při královnině projevu k lidu Gelreánu, šířeném skrze magické zrcadlo, zaznělo válečné zvolání: „Sýfa akbar!" – a následoval výbuch. Když se dým rozplynul a zmatek opadl, královna byla pryč. Zmizela beze stopy.

Zůstala jen ozvěna jejích posledních slov o přicházejícím pokroku – a prázdný trůn. Brožov se tímto činem navždy zapsal do dějin jako místo královnina záhadného zmizení a začátek epochy neklidu napříč kontinentem.

Zatímco dvůr hledal viníky, pod povrchem se probouzelo cosi mnohem hrozivějšího. Hvozd kolem Brožova halila šedá mlha, ptáci umlkli, včely zmizely. Staré prameny síly se rozpadaly, Duch hvozdu – živoucí esence místa – slábl a umíral. Spolu s ním se rozpadaly i poslední zbytky ochranné bariéry, která dělila svět lidí od něčeho, co tam nikdy nemělo proniknout.

Brožované začali sdílet tentýž sen. V černé, bezhvězdné nicotě k nim promlouval hlas – pobavený, krutý a trpělivý.

„Děkuji vám," šeptal. „Zničili jste mé nepřátele. Zabili jste ochránce svého lesa i své země – a vůbec netušíte, jak skvěle jste mi posloužili..."

Ve snu se zjevoval temný loutkář, oslavující pád královny i prolitou krev nevinného jednorožce hluboko v lese. Všichni, kdo snili, se probouzeli zpocení – s pocitem, že právě vyslechli část proroctví.

Nikdo nevěděl, čí hlas to byl. Ale slova, která v lidech zůstala, byla až mrazivě srozumitelná:

„Přicházejí těžké časy."

Do Brožova dorazil hrabě Erwin Polbruský jako královský vyšetřovatel, pověřený prošetřením událostí minulých let. V jeho doprovodu přijeli učenci, vojáci i vyslanci cizích frakcí – mezi nimi mág Alastair z Kaladoru, pověřený navázáním diplomatických styků, a také starý známý města: velekněz Shataz, který se tentokrát rozhodl usadit v Brožově natrvalo.

Zatímco se Galmora – hlavní město Gelreánu – potýkala s rostoucí nervozitou, regenti uvažovali o krajní možnosti: pokud se neprokáže, že královna Xelesie I. žije, bude třeba korunovat její nástupkyni. Princezna Cirilla však otálela – tušila, že odpovědi na nejednu otázku, týkající se nejen královny, se skrývají právě v Brožově.

Pod její záštitou se Brožov stal centrem nejen vyšetřování, ale i naděje, že temné záhady zmizení královny a neklidu v hvozdu budou konečně objasněny. Místodržící Katcherio přivítal Polbruského s veškerou pompou a nabídl mu plnou podporu, ačkoli si dobře uvědomoval, že trpělivost Gelreánu s tímto městem se nebezpečně krátí. Ostatně – Brožov byl už dávno znám jako místo, kam se neposlušní šlechtici posílají užít si krás moře, čerstvého vzduchu a nenapodobitelné atmosféry tohoto kraje.

Přesto se ve městě rozhostil nezvyklý ruch a šum optimismu. Díky neobratnosti velekněze Shataze a diplomatickému tlaku z Lathmory vznikl Obranný svaz svobodných národů – aliance lidí, trpaslíků a dalších ras. Tato nově ukutá jednota vedla k otevření nových obchodních stezek a rozkvětu řemeslných dílen. Brožov na chvíli připomínal město, které se konečně nadechuje k lepším časům.

Jenže pod povrchem spřádala své plány temnota. Ve skrytu města působila skupina fanatiků – kultisté, domněle zapomenutého boha Vitirixe, toužící dokončit zkázu započatou v minulých letech. S pomocí zrádců a zakázané magie zbudovali Temné portály vedoucí do říše, kde vládne jen smrt a Vitirixova vůle.

Uprostřed Brožova, v ústraní, vyrostla brána do říše nemrtvých. Právě skrze ni se vyvalily hordy mátoh a ghúlů a pustily se do plenění ulic. Vypukla bitva – rytíři Řádu Rudého draka, městská garda i dobrodruzi bojovali bok po boku, aby zadrželi nápor smrti. Vítězství přišlo, ale za strašlivou cenu. Během bojů padl i kapitán Chaol Westfall, zákeřně otráven během odpočinku mezi střety. Na jeho počest zavlály nad hradbami černé prapory – znamení hlubokého zármutku nad ztrátou legendy města Brožova.

Zatímco krev zalévala kamenné dlažby města, druidi v hvozdu se pokusili zhatit další část kultistického plánu. Fanatici se chystali otevřít druhý portál – tentokrát obětováním nejčistší bytosti v Hvozdu. Oběť však nakonec selhala. Strážci lesa prohlédli úklady a za cenu nesmírných obětí dokázali bránu zapečetit dříve, než se mohla zcela otevřít. Zcela zničit se jim však portál nepodařilo a hvozd i nadále trýznila hladová temnota, prosakující skrze jeho zbytky – ty stály poblíž Moniny svatyně a jedno z Míst moci.

Ve městě došlo k finálnímu zúčtování. Hrabě Polbruský odhalil mezi měšťany několik Vitirixových přívrženců – někteří byli popraveni, jiní prchli do Divočiny. Samotný portál byl s vypětím všech sil zničen a kameny, z nichž byl vystavěn, byly rozprášeny na prach.

A tehdy se Brožovem rozlehl vítězný křik:
„Temnota je poražena! Naše duše jsou spaseny!"

Slova naděje se nesla lesem i ulicemi jako světlo na konci dlouhé, bolestné noci.

A právě v ten čas se stalo nemožné. Královna Xelesie I. se zničehonic objevila v Brožově, živá. Její návrat ukončil regentskou vládu, vrátil říši vládkyni a lidu víru.

Brožov, ač poznamenán bojem a krví, vstoupil do nové éry jako město hrdinů – město, kde byla temnota zahnána zpět do nicoty.

Po porážce nemrtvých se nad Brožovem na čas rozhostil klid. Ale moře, věčně nezkrocené, zůstávalo neklidné. Už od jara běsnila v širém oceánu bouře, jež pohlcovala celé lodě. Cyklóny zničehonic vyrážely z Dračí tlamy, zálivu na jih od města, a v jejich středu bylo slyšet cosi, co připomínalo řev mořských příšer. Živly se zcela vymkly kontrole a žádný mág, druid ani modlitba je nedokázaly utišit.

Obchod po moři téměř ustal. Každá druhá loď zmizela. Zvěsti hovořily o obřích chapadlech, stínech pod vlnami a zpěvech, které prý lákaly duše námořníků do hlubin. Ztrácely se celé posádky, vracely se jen prázdné vraky – nebo vůbec nic.

Královna Xelesie I., sotva opět dosedla na trůn, byla nucena čelit nové krizi. Rozeslala poselství spojencům a nařídila soustředit síly v Brožově – právě mezi pirátskými ostrovy a tímto městem totiž leželo epicentrum bouře. A tak se v Brožově začaly dít věci nevídané: námořníci, inženýři i samotní piráti odhodili stará nepřátelství a spojili síly proti hrozbě z hlubin.

Na jaře se začalo šuškat, že pirátská loď La Grace jako zázrakem přežila plavbu srdcem bouře. Kapitánka Augustina „Heřmánek" tvrdila, že její koráb byl postaven podle legend z věku bájí – ze zvláštního dřeva, posvěcený ochrannými symboly z dob, kdy svět byl ještě mladý. Královnina rozvědka loď vypátrala u pobřeží Gelreánu. Místo šibenice nabídla Augustině dohodu: svobodu výměnou za pomoc při zkrocení moře.

Z Galmory tedy dorazil slavný stavitel Colbert a spojil síly s brožovskými lodními mistry. Trpasličí klan Harsa vyslal runového kněze Ragnara jako splátku starého dluhu vůči Gelreánu. A tak se v loděnicích Brožova rodily nové koráby – z theolitové oceli, s runami vrytými do kýlů a s konstrukcí požehnanou jak bohy, tak šarlatány. Po celé léto znělo město kladivy a písněmi – zatímco za obzorem duněla bouře.

Na konci léta nadešel čas zúčtování. Brožovská flotila vyplula vstříc šílenství, do srdce Bouře století. Obloha zčernala, slunce zmizelo. A pak, když se lodě přiblížily, se na přídi La Grace rozzářily pradávné symboly. Bouře náhle ustoupila a z hlubin se vztyčila chapadla, ze tmy vystoupila šupinatá těla mořských běsů, jako z horečnaté noční můry.

Rozpoutal se nelítostný boj. Balisty zpívaly, magie syčela vzduchem a krev mořských příšer barvila vlny. Jedna z oblud prorazila trup královské lodi, jiná stáhla šalupu ke dnu. Ale spojenci se nevzdali. Nakonec, za hromového výkřiku La Grace, padly obě příšery a s nimi i sama bouře. Moře se utišilo a slunce opět vysvitlo nad Dračí tlamou.

Přístav zaplnil jásot. Trofeje – kusy chapadel, zuby, šupiny – visely ze stožárů, z výkladních skříní i od opasků opilých námořníků. Obchodní lodě znovu brázdily moře a s nimi se vrátila i vytoužená prosperita. Místodržící Katcherio shlížel z balkonu na přístav s neklamným uspokojením, netuše, jaká nová zpráva právě kotví pod ním. Dnes moře, to věčně vrtkavé zrcadlo bohů, pracovalo v jeho prospěch.
A podle druidů se dokonce i do hvozdu vracela zvěř a mladé výhonky trávy prorážely půdu tam, kde dříve kraloval jen prach a popel.

Jednou z prvních lodí, které po bouři dorazily do Brožova, byla loď gelreánského poselstva. Přivezla vzkaz od královny, Cirilly: blahopřání, gratulace, slova chvály. Brožované byli hrdí. Možná až příliš hrdí na to, aby hned pochopili, co to ve skutečnosti znamená. Loď se zprávou o smrti Xelesie I. se musela ztrati v bouři.

A tak se podzim v Brožově nesl ve znamení oslav, jako vždy na pomezí naděje a stínu. Po letech krve, temnoty a měsících truchlení po královnině skonu uspořádal místodržící Katcherio velkolepou kuchařskou soutěž na počest hrdinů i panovnic, staré i nové.

V tavernách se zpívalo, poháry cinkaly, mincovny razily nové mince. Tržiště ovládli obchodníci s theolitovými šperky a kuchaři z Řádu Rudého draka vyháněli z kuchyně děti, kradoucí čerstvě upečené dračí ocásky. Dokonce i velekněz Shataz – kdyby byl přítomen – by snad pohnul koutkem úst.

Jenže radost nemá v Brožově nikdy dlouhého trvání. Právě v noci, kdy byly vyhlášeny výsledky kuchařské soutěže, došlo k události, která ukončila éru místodržícího Katcheria. Ráno po hostině našli jen popel, rozlité víno a jeho brašnu. Nic víc. Žádné tělo. Žádný křik.

Téže úplňkové noci druidi vztyčili magický kruh kolem zbytků Temného portálu. Když pak nadešel ten správný čas, vkročili do brány, aby bojovali s Temnotou v jejím vlastním světě. Ráno vesničané nalezli jen rozpadlé zbytky portálu a trávu, rašící na dříve mrtvé zemi.

Mistr Balahen a většina jeho druhů se nikdy nevrátili. Zmizeli beze stopy. Možná padli. Možná se odebrali dále do Divočiny. Nikdo neví.

Brožov tak během jediné noci přišel o své strážce hvozdu, místodržícího a o iluzi trvalého míru. Krátké období klidu skončilo…

Na sklonku podzimu, za chladné a bezvětrné noci, moře pod městem náhle zahučelo. Hladina zálivu, která se od letní porážky mořských netvorů zdála klidná jako zrcadlo, se začala čeřit. Bez příčiny. Bez větru.
A pak – dunivý zvuk, jako by se pod hladinou probudil obr. Země zavrněla a voda se rozestoupila.

Brožovští námořníci vyhlásili poplach, ale tentokrát přístav odolal. Přílivová vlna sice tvrdě udeřila, ale nové hráze a obranné valy, budované po zkušenosti s mořskou válkou, vydržely tlak a ochránily přístav i zbytek města.

Z mořských vln vystoupila černá kamenná věž. Spirálovitě obtáčená měděnými ornamenty, které zažhnuly tlumeným zeleným světlem, trčela k nebi jako prst zapomenutého boha. Voda z ní stékala v kaskádách a postupně se kolem ní začaly vynořovat další stavby. Ze dna zálivu vystupovaly zdi, klenby, věže a chodby. Terasy porostlé řasou a korály, masivní sloupy poseté runami a zářícími krystaly. A mezi tím štíhlé věže s otočnými čočkami z temného skla – pomalu se otáčely a zkoumaly obzor, jako by hledaly cosi, co zůstalo skryto pod povrchem světa.
Legenda se stala pravdou: Ztracené město archeognómů se po staletích vrátilo na světlo světa.

Vzduch vibroval. Melodie větru se mísila s mechanickým bzukotem, jehož souzvuk byl nepochopitelný, cizí – a hluboce znepokojivý. Ti, kdo pozorovali celé dění z útesů, přísahali, že slyšeli šepot a volání v neznámé řeči, která pronikala myslí a rezonovala v kostech.

Z hlubin se pak ozval hluboký tón – jako zvon ze skály. Výstraha? Pozdrav? Signál?

Toho rána se Brožovem rozletěla zpráva, že příliv přinesl víc než jen kamení. Vrátil se kus minulosti, o níž si doposud šeptali jen blázni, pijani a pár osamělých kronikářů. Nikdo netušil, zda v ruinách dříme další hrozba, nebo klíč k poznání, síle či pokroku.

Jisté však bylo jediné: svět Tornelionu zpozorněl. Královský dvůr s královnou Cirillou v čele, sousední národy, akademie, církve i sami bohové upřeli zrak k Brožovu.

Čas změn znovu začal.

V Brožově je zkrátka vždycky krásně.