Prolog pátý - Heřmánek
Na památku Augustina Heřmana a jeho lodi La Grace, se souhlasem Dvorsky Josef, kapitán La Grace.
Kdesi na pirátských ostrovech
"Nejsem blázen, já nejsem blázen. Ať si říkají co chtějí, jen mi závidí," potichu si mumlala naštvaná Augustína. Došla do přístavu ke své nové lodi a láskyplně pohladila její dřevo. "Všem jim ukážeme zlatíčko. Měli by v nás mít důvěru," pomyslela si. Byla zaujatá svým počínáním natolik, že si nevšimla starce, co se k ní blížil, dokud na ni nepromluvil.
"Heřmánku, neblázni, tahle kocábka tu bouři nemůže nikdy přežít, nejlepší lodě se potopily a to nemluvím o tom, z čeho si tu loď postavila. Jen se na ni podívej, vždyť by se potopila i na rybníku. A co je to vůbec za jméno? La Grace?"
"Neříkej mi Heřmánku, strýčku, jmenuji se Augustina. Je to jméno pro loď co vstoupí do historie a vydrží to je postavená přesně podle příběhů starších. A ne, neříkej, že jsou to jen pohádky.
Stařec se zatvářil pochybovačně. Nemůžu ztratit i tebe, už jsi poslední z mé rodiny. Po tom, co můj syn…" Oči se mu zalily slzami, vypadal tak křehce a nešťastně. "Po tom co ho bouře pohltila. Ne, nepustím tě! Nemůžu tomu znovu bezmocně přihlížet. Nemáš skoro žádné zkušenosti. Kapitánem na lodi jsi byla jen jednou a všichni víme, jak to dopadlo. Prostě v žádném případě, nikam nepluješ!"
Augustina se jen usmála: Pro jednou mi věř, že vím, co dělám. Má posádka mi taky věří."
"Myslíš tu bandu ožralých šílenců? Nikdo kromě tebe by ty podivíny do posádky nevzal. A taky nikdo kromě nich by tě neuznal jako kapitána!"
Zaraženě koukala na svého strýce, v očích se jí zaleskly slzy - a pak to bylo pryč. Odstrčila ho, vstoupila na palubu a zavelela posádce. "Vyplouváme, hned!"
Stalo se to tak rychle…Stařec hleděl za vzdalující se lodí a hořce litoval svých slov. Loď k jeho údivu byla schopná plavby. Dostala se na hranici, kde se vždy objevuje bouře.
Nebe se setmělo. Stařec zavřel oči, nechtěl to vidět znovu. Cítil silný vichr i spršky z rozbouřených vln, žádný křik však neslyšel. Opatrně oči otevřel.
Ta ubohá kocábka to zvládla! Proplula bouří a teď jí ujížděla po moři dál, dál až za obzor. Bouře se hnala za ní, neschopná ji zastavit.
Loď La Grace to zvládla.
Později v Galmoře
Xelesie si povzdechla. Tolik papírování a zanedbané práce, očividně žádná i sebelepší rada nedokáže plně zastoupit vládce v jeho povinnostech. Tak moc doufala, že její poslední rok bude klidný, udělá svou práci, předá vládu Cirile a odejde na věčnost. V klidu, s čistým svědomím všeho hotového.
Jistě, že nemůže být klid. Moře se zbláznilo, sebemocnější mágové či druidi jej nedokáží zkrotit. Bouře se objevuje a mizí zcela nepředvídatelně. Mizí v ní lodě posádky i náklad. Někdy každá loď, jindy každá třetí, nikdo si nemůže být svou cestou jist. Zvěsti o tom, že se v bouři pohybuje i něco živého, tomu moc nepomáhají. Její epicentrum je očividně v rozmezí pirátských ostrovů, Brožova, zabírá celou Dračí tlamu a končí někde u konce světa.
Dopsala list a zběžně si ho prohlédla. "Udělejte mi kopie a rozešlete to našim přátelům po kontinentu, do Brožova to pošlete přednostně."
Z dalších úvah ji vyrušil hlas.
"Má paní, dostalo se nám hlášení, že moře brázdí osamělá loď, která uniká bouři! Teď kotví poblíž našich břehů, podařilo se nám zajmou část její posádky včetně kapitánky.
Královně vypadl psací brk udivem z ruky.
"Kdo to je?!? Pod jakou vlajkou se plaví?"
"Jsou to piráti, má paní."
"Nabídněte jim dohodu. Výměnou za své životy a svobodu, budou pod řádným dohledem piráti dopraveni do Brožova a pomohou vystavět lodě schopné plout v bouři a sdělí své informace o ní ."
Třeba přece jen … bych mohla najít klid.