Prolog první - Voda a krev

S těžkým funěním stoupal stařec po schodech majáku. Už to nebylo jako za mlada, kdy točité schodiště hravě vyběhl. Posteskl si na své rozvrzané klouby a dřevěnou nohu. To ho však nyní zase tolik netrápilo. Jako všechny obyvatele ostrova ho znepokojovalo neobvyklé počasí na moři a to, že od rána nepřiplula do přístavu žádná loď. V noci přišla strašlivá bouře. Horší v životě nezažil. Teď však po bouři nebylo ani památky - nebe jako vymetené, hladinu moře nezčeřila ani vlnka, dokonce ani náznak vánku se neobjevil. Byla to děsivá změna oproti silnému větru a bujným vlnám, kterými se zdejší počasí normálně vyznačuje.

Někteří z nejstarších obyvatel mluvili o tom, že to je špatné znamení a že se minulost opakuje. Ale starci to všechno znělo jako pohádky na strašení dětí. Pohádky o příšerách a o lodích ze speciálních materiálů chráněných starodávnými znaky. Jediný, kdo báchorky se zájmem poslouchal, byla jeho neteř. Dokonce podle té jejich šílené historky začala stavět vlastní loď, která měla těmto časům odolat. Ušklíbl se a stoupal dál po schodišti. 

Jedna z jejich skvělých pirátských lodí se chystala prozkoumat okolí a porozhlédnout se po lodích, které měly připlout. Jeho syn na ní byl kapitánem. Chtěl vidět na loď co nejdéle a ujistit se, že jeho syn bezpečně odpluje a pohádky se nestávají skutečností.

Konečně byl na vrcholu majáku. Majestátní loď, pýcha celé flotily, odrazila od břehu. Hemžila se piráty připravenými zlikvidovat každého, kdo mohl za zmizení jejich lodí. Vesla se vysunula a loď se začala vzdalovat po vodě připomínající svým klidem spíš jezero než moře. Už byla notně daleko, když vtom se počasí změnilo jako lusknutím prstů. Nastala bouře tak divoká, že loď nebyla přes vlny téměř vidět. Objevovala se a mizela z dohledu spolu s divokými vlnami, když tu najednou vítr donesl k majáku strašlivý křik a praskot dřeva. Loď zmizela.

Seběhl z majáku, jak nejrychleji mohl. Když vyběhl ven, po bouři nebylo ani stopy. Začal stahovat na vodu malou veslici. Musím se tam dostat, musím zachránit svého syna – to byla jeho jediná myšlenka. Přihlížející dav vše se zděšením sledoval, netušíc, že to samé se děje po celém pobřeží kontinentu.

Stařec dovesloval do míst, kde loď zmizela. Marně volal synovo jméno. Nikde neviděl žádné trosky, žádné vyplavené tělo. Rudá skvrna se líně rozlévala po klidné hladině moře.

Všude jen voda a krev.