Věk lidí (924 - současnost)

Založení Gilneasského císařství (924)

Došlo tedy ke změně ve vedení a titul císaře již nebyl daný volbou, ale pokrevní příslušností k lidské dynastii Athain.

Pro hobity se po nástupu lidí na císařský trůn vlastně nic moc nezměnilo. Znovu osídlili své původní domovy a věnovali se svým záležitostem, politika je nezajímala. Naopak jejich role živitelů země posílila a ve všech oblastech, kde sídlí, se většinou těší dodnes úctě. Císařský aparát si byl vždy dobře vědom jejich důležitosti, proto se vůči nim snažil nepůsobit represivně.

Podzemní války pod povrchem a souběžně probíhající Války Temného přílivu donutily trpaslíky ke větší kooperaci s lidmi a elfy a většímu provázání vztahů. Jak po stránce vojenské, tak diplomatické a obchodní. Po této zkušenosti se tak poprvé za celou svou historii zřekli úplné nezávislosti a s lidským císařstvím, konkrétně císařem Alexosem I., nastolili dohody, kterými začlenili trpasličí enklávy do struktur říše. Byť s velkou mírou autonomie. Tradičně trpasličí samosprávy - provincie Cardosh, Osen a Berg, trpasličí města v Burashwaru, Wendaricu, v pohoří Hranice jihu i Hranice severu… Ty všechny se nějakým způsobem navázaly na říši. A začaly samozřejmě odvádět daně.

 

Nové hlavní město říše (924)

---Burashwar, Montauban, Véria---

Novým centrem císařství se stala Fibonea v Burashwaru, stojícího celkem nedaleko hlavního města orčí říše Muromu. Důvody byly dva, resp. tři. Zaprvé měl Alexosův rod své državy v Burashwaru a nezanedbatelný politický vliv v celé oblasti mezi Hlasem lesa a Gardrangem. Zadruhé to byla jasná zpráva elfům, že jejich staré pořádky minuly a s novým císařem se mnohé změní bez ohledu na jejich historii. (Třetím, pragmatickým důvodem bylo, že původní hlavní město císařství - Rusaldis ve Vérii - během Temného přílivu vyhořelo do základů a nikdo neměl vůli (ani prostředky) ho znovu vystavět z popela. Nicméně elfové se této změně přizpůsobili velice dobře. Koneckonců lidé se před několika staletími obratně začlenili do jejich systému, a vzájemná provázanost tak byla značná. V mnoha knížectvích a vévodstvích se v případech vymření rodů od sedmého století až do současnosti plynule střídaly lidské a elfí vládnoucí rody.

---Elsean---

Ovšem na Zelený ostrov měla změna velmi nepříznivý dopad. Mnohé elfí rody upadly během následujících dekád u nové císařské dynastie v nemilost a velká část těchto "politicky odepsaných" šlechticů se stáhla na své elseanské državy. Zde na svých stále více a více chátrajících hradech vzpomínali na staré dobré časy, aniž by se zajímali o hospodářství, takže místní půda byla nešetrným zemědělstvím částečně znehodnocena. Lidským císařům tento stav vyhovoval, neboť měli potenciální opozici izolovanou a přitom dostatečně blízko, aby je mohli kontrolovat.

 

Nové uspořádání říše (924 - 1000)

Velké migrace obyvatelstva během čtvrt století válek a zničení velkého počtu měst zapříčinily vznik nových samosprávných celků napříč Gilneasskou říší, respektive celým Tornelionem. Mnohá knížectví založená ještě elfy zanikla a místo nich se posléze objevily nové. V roce tisíc byl stav již ustálen a od té doby Gilneasské císařství tvořily tyto celky:

Ve východní části říše:

V centrální části říše:

V severozápadní části říše:

V jihozápadní části říše:

Na jihu pak:

Oblasti Torvirského poloostrova, Divočiny, Munkforského a Marsalského hvozdu zůstaly nezávislé, stejně tak Skendské trpasličí enklávy na severozápadě.

 

Staronové gobliní enklávy (927 - 1164)

---Skeletwor, Toftir---

Boje s nekromanty a nemrtvými během Temného přílivu vedly k velkým migracím obyvatel. Toho využily některé gobliní a orčí klany a přesídlily se.

Tradičními oblastmi s hojností goblinů a orků byly vždy Bažina pohaslých nadějí v Arnském knížectví, Glekský mokřad v Katheosu (ovšem po Temném přílivu již nikoliv ve Scordii) či Suché moře v Montaubanu spolu s městem Bakrosh.

Právě z Montaubanu se některé klany v 10. století rozhodly pro přesun zpět do domoviny svých předků a obsadily lathmorské močály, jako je například Čarodějův kout v provincii Skeletwor či Železná bahna v Toftiru.

Jejich populace nebyla nikdy velká kvůli pravidelným snahám o potírání nečistých ras ze strany císařské armády, ale pod vedením prohnaného náčelníka klanu Bílých lebek Artügem Zlomhnátem se ve 12. století goblini spojili mezi sebou. S několika orčími rodinami, v té době vedl velký náčelník  Hörg Kančí kel, utvořili alianci a od těch dob si vždy dokázali své místo pod sluncem uhájit i v Lathmoru.

 

Počátky Denardského knížectví (941)

---Tretten, Scordie---

První zmínky o Denardském knížectví (oblast Scordie) jsou z poloviny desátého století, kdy na trůn ve válkách poničeném kraji usedl kníže Gallweg, který měl tři dcery - Eneliene, Hagavelu a Marriwé.

V kronikách se objevují především proto, že jim kníže sehnal jako vychovatelku elfí druidku, aby pochopily jejich nejbližší sousedy z Trettenského hvozdu. Ze všech tří se staly vynikající bylinkářky a léčitelky.

Eneliene, proslulá svou krásou, se stala chotí udatného rytíře Clawiulfa z Mlžné, který chránil glekské pohraničí před hrozbami z bažin.

Hagavela se údajně stáhla do ústraní a stala se vědmou v Trettenu. Podle pověstí se spřátelila se stádem trettenských jednorožců.

Marriwé se po smrti Gallwega stala kněžnou a vládla sama, avšak později si vzala za manžela Adachixe, muže sice prostého původem, ale s mnoha ctnostmi, který získal její ruku a později i srdce v klání, které prověřilo sílu, bystrost i moudrost všech zúčastněných.

Adachix je tak jedním z mála doložených lidských knížat plebejského původu. Nicméně Marriwé i lid jej milovali.

 

Vznik Soldenského panství (948)

---Nethlensko, Soldenské ostrovy---

Ze Soldenských ostrovů se lidé (a někteří elfové) z větší části po Temném přílivu opět z většiny vrátili na pevninu.

Oživení znamenalo až otevření námořní cesty mezi Oddou a Fénikarem a napojením na říční obchodní cesty (povodí Espry).

Tuto strategickou polohu ostrovů si naplno uvědomili komodor Roderick van Styler, pozdější hrabě a první Pán ze Soldenských ostrovů, a jeho tchán, nethlenský vikomt Remmer de Boer, jehož rodina patřila k uprchlíkům, kteří na ostrovech již zůstali.

Ti dva naplno využili potenciál a z Orlikenu vybudovali důležitý přístav a obchodní křižovatku.

Posílením důležitosti Soldenských ostrovů vůči císařství se toto území zbavilo své nezávislosti, komodoři počínaje van Stylerem začali skládat lenní přísahu a s ní získali na oplátku hraběcí titul. Přesto si, vzhledem ke vzdálenosti od centra říše, udrželi velkou míru samostatnosti.

 

Vznik Ashinarského řádu (976)

---Askia, Iared, Siltea---

V šedesátých letech desátého století pronásledoval Ashinar z Aedonu, šlechtic a Světlonoš z Askie, čarodějnici sužující jeho panství až do pohoří Štíty světa. Vypořádal se s ní jednou pro vždy až hluboko v horách, kde narazil na opuštěné trpasličí stavby. Po svém návratu si o nich zjistil první poslední a dostal ideu, kterou následně s pomocí dalších vlivných Světlonošů realizoval.

Přesvědčili císaře Alexose II., že Temní elfové jsou neznámý prvek a bylo by vhodné vůči nim mít nárazník, kdyby se ukázalo, že jsou hrozbou říši. Císař souhlasil, neboť Ashinar si získal podporu trpaslíků, kterým slíbil, že nechají netknutá jejich opuštěná sídla, kdyby se jim někdy podařilo do nich vrátit.

Císařským ediktem tak byly roku 976 provincie Iared a Siltea dány pod dohled nově vzniklému Ashinarskému řádu, jehož velmistrem se stal právě Ashinar.

A Ashinar nebyl žádný hlupák, dokázal se zároveň dohodnout i s Temnými elfy, že mohou obývat pohoří za podmínky, že zůstanou pouze na povrchu a nebudou se vměšovat do jejich záležitostí. Tím zajistil mír v celé oblasti a Světlonoši mohli začít uskutečňovat svůj pravý záměr.

 

Ochrana upíří pratety (1022)

---Askia---

Don Cornart Muiglio d´Aurige-Muero měl tu smůlu, že se zapletl do záležitostí Polbrusského cechu zlodějů a bylo mu usilováno o život všemi možnými prostředky. V jeden moment byl v Milburu v zapadlé uličce zahnán do úzkých, když tu mu život zachránila mladá žena, kterou neznal, ale měla stejné mateřské znaménko jako on. A jak později seznal, kdosi si dal tu práci, že velice krvavě vysvětlil cechu, aby se držel od něj dál.

Dal se tedy do pátrání a podařilo se mu zjistit, že ona žena byla jeho pra pra pra pra pra prateta Ianicia d´Aurige-Muero, kterou proti její vůli kdysi proměnili v upírku.

Během následujících staletí se vícekrát objevila tato dáma, aby držela ochrannou ruku nad svou rodinou.

 

Kožoměnec na vévodském trůnu (1038)

---Igo, Tralea, Véria---

Vše začalo tehdy, když překrásnou Falliane, dceru vanhelmského obchodníka, unesl kožoměněc sídlící v Hlase lesa a beroucí na sebe podobu obrovského medvěda. Z jeho područí ji vysvobodil rytíř Tymry z Alniochu, který ji pojal za svoji choť. Jejich prvorozená dcera Rianna zdědila krásu po matce a všechny klevety, že její biologický otec je ve skutečnosti onen kožoměnec, rytíř Tymry záhy uťal svou pádnou pěstí. Ať byla pravda jakákoliv, Riannu bral za svoji právoplatnou dceru.

Do Rianny se posléze zamiloval harvetský vévoda Ginior a pojal ji za manželku. Klevety se ukázaly být pravdivými, když jednoho dne na vyjížďce narazili na loupežníky. Ve střetu zvítězili, vévoda Ginior byl však těžce raněn a přišli o koně. Rianna se tak proměnila v laň a doběhla pro pomoc. Pak čekala na svůj soud.

Vévoda se sice musel vzpamatovat z šoku, ale svoji ženu neodehnal, naopak spolu měli celkem pět dětí. Tvrdí se, že schopnost proměny ve zvíře je ve vévodské pokrevní linii zachována dosnes.

 

Stavba pohyblivých věží (1064 - 1089)

---Belia, Orsa---

Tyto obranné stavby podle legend putují po močálech, kam se jejich pánovi zachce. Přestože arnští obyvatelé tyto zkazky podporují a přiživují, pravda je mnohem prozaičtější, ačkoliv to neznamená, že méně tajemná. Necestují věže, ale mění se močál kolem nich. A to dost dynamicky - občas tam, kde včera byla stezka, je další den hluboká tůň plná hladového bahna. I místní, kteří na delší dobu vycestovali z knížectví, si najímají v prvních dnech po návratu průvodce. Tyto změny mají jistou - a nikoli náhodnou - podobnost se změnami krajiny v brožovském Hvozdu a dalšími magicky aktivními místy. Bažina pohaslých nadějí je unikátním typem tzv. "plně relaxovaného magického Zřídla", jak ho nazývají někteří mágové, které uvolňuje magenergii sice šnečím tempem a s malou intenzitou, ale stabilně a na neskutečně obrovské ploše.

Největší z pohyblivých pevností je Sarthan, což znamevná v Orkamluvu plující skála. Jména ostatních jsou od ní často odvozena: Candesartan, Irbesartan, Olmesartan, Fimasartan, Azilsartan…

S jejich výstavbou započal nově usednuvší kníže Tewald. Jak již bylo řečeno, Werdallův rod skončil během Válek Temného přílivu knížetem Herdalem. Rod knížete Orsona pak vymřel ve 12. století po meči Kergedem, který nezanechal dědice, a sám zemřel ve věku 24 let při vlně epidemií Bažinné horečky. Tato událost vedla k tomu, že začali být více oceňováni gobliní gizmí - léčitelé, kteří lék na Bažinnou horečku posléze skutečně nalezli. Jeho nástupcem se stal belijský rytíř Tewald z Volavčí hlásky, jehož pokrevní linie je zachována dodnes, byť po přeslici, neboť na přelomu 14. a 15. století po sobě kníže Phereneg zanechal pouze dceru Fléwinné. Tu nakonec pojal za choť rytíř Lemwark ze Sirné, čímž na knížecí stolec usedl dodnes vládnoucí rod Baertelovců.

 

Založení Galmorské univerzity (1071)

Základ univerzity a následné vybudování celého kampusu položil ediktem naralský vévoda Apuaris z dynastie Eldein. Jeho cílem bylo vytvořit protiváhu čistě lidské Tolarijské univerzitě. V Galmoře se tak propojilo učení lidí i elfů. 

Prvním rektorem se stal elf Restalon Endro.

 

Bergští trpasličí bratři a vražedkyně (1111)

---Berg, Burashwar---

Známé rodinné drama se odehrálo začátkem dvanáctého století na pomezí provincií Berg a Burashwar. Mladičká Bianca di Neve, dcera patricijů z Grusvingu, utekla s pomocí své nevlastní matky z domova před domluveným sňatkem, se kterým nesouhlasila. Azyl nalezla u sedmi trpasličích bratrů z klanu Grimmo, vedených nejstarším Hugenem Hvammursighem, kteří těžili v malém dole v severní části Gilmotské vrchoviny.

Bratři nejprve odrazili odmítnutého nápadníka s jeho pohůnky, pak otce dívky s žoldáky, a nakonec se jim podařilo dívku zachránit i před najatou vražedkyní-čarodějkou.

Tímto činem se zapsali do povědomí lidí v Burashwaru i Bergu (netřeba dodávat, že se stal jen dalším hřebíčkem do rakve vzájemně nepříliš dobrých vztahů obou měst). Bianca se později provdala za úspěšného bergenského rejdaře.

 

Vznik prvních kočkolidí (1137)

---Glomfjord---

Ve čtyřicátých letech dvanáctého století žil ve skendském městě Glorviken alchymista jménem Nicolas Finč. Byl to tak trochu podivín. On sám říkal, že jediná bytost, kterou má skutečně rád, je jeho kočka Lucy. Jak ale ubíhal čas, i on zatoužil po spřízněné duši, jež by mu rozuměla. Jednou se zadíval na svou kočku a dostal bláznivý nápad, který ho naprosto pohltil. Následující týdny pak téměř nevycházel z domu, všechen čas věnoval jediné myšlence. A veden vnuknutím nakonec dílo skutečně zdárně dokončil - z Lucy se stala krásná dívka, téměř lidská. Až na pár detailů. Zřejmě došlo k drobné chybě, jež způsobila, že kouzlo nebylo dokonalé. A tak milé Lucy zůstala kočičí ouška, fousky a ocásek. Třebaže Nikolase za tento čin vyloučili z cechu alchymistů, nelitoval, ba naopak. Od té doby byl poprvé v životě opravdu šťastný. Za čas se s Lucy oficiálně oženil a měl s ní kupu dětí.

---Flem---

Kočkolidé samozřejmě neměli potomky jen mezi sebou. Technicky vzato se mohou křížit se všemi ostatními rasami a stejně jako u ostatních, i zde buď převládnou geny kočičí nebo druhé rasy. Pokud už tak nastane, kočkolidé nejčastěji uzavírají svazky s lidmi. U ostatních ras to bývá opravdu rarita, nicméně i to se stává.

Tvrdí se, že za rodovou linií dlouhosrstých kočkolidí ze severu stojí náklonnost trpaslíka Angora Dlouhovouse, známého svým pěstěným, čtyři stopy dlouhým plnovousem. Trpaslíci to sice oficiálně popírají, ale jedna z nejstarších dlouhosrstých rodin nese přídomek Angorsson.

 

Založení tolarijské Kapituly (1143)

---Heidal, Kastalon, Klarcie, Maricao, Rendea, Rodathom, Sundborm, Vangen---

V rámci Univerzity mystických umění v Tolarii byla založena Tolarijská Kapitula. Tento spolek měl sloužit především k setkávání absolventů univerzity a ostatních jedinců, jež vládli magickými silami. Prvním představeným Kapituly se stal arcimág Xezicus.

Netrvalo dlouho a organizace se rozrostla a stala se vlivnou i za hranicemi oblasti Sundborm, pročež se přejmenovala na Kaladorskou Kapitulu. Stalo se znakem prestiže i mezi šlechtou ze tří největších knížectví na Kaladoském poloostrově - aldbergenského, salimertskéhom i heirenského - mít člena rodiny zapsaného v magických kruzích.

Magie a mágové byli v Kaladoru všudypřítomní a velmi užiteční, pročež se ve čtrnáctém století stalo nepsaným pravidlem, že pro získání vysokého úřadu je žádoucí být členem Kapituly.

 

Nezávislost oskalonských hvozdů (1177)

---Gardrang, Marsala, Munkfors---

Nástup lidí k moci znamenal pro lesní bytosti asi největší změnu oproti ostatním rasám. S elfy sdíleli bohatou historii a ti ctili jejich autonomii. Lidští císaři, počínaje Alexosem I., vnímali svět poněkud z jiného úhlu pohledu.

Blízkost obrovských hvozdů, v těsné blízkosti centra říše a přesto nedosažitelných, je dráždila a snažili se přesvědčit elfy k podpoře a společnému ukrajování z rozlehlých pralesů.

Nejdále v tomto postoupil císař Perpin Krátký, jeho určité vítězství se ale ukázalo být vratkým a krátkodobým, když roku 1177 až do Fiboney došel obrovský, 50 stop vysoký ent s diplomatickou šerpou, zastavil se před palácem a až do trůnního sálu prohodil z nádvoří suchý strom s připíchnutým vzkazem od arcidruida Oskalona Zobana, co si myslí o těžbě dřeva ve hvozdech. Tímto aktem ukončil chutě po masivní těžbě na další staletí. (Munkforský a Marsalský hvozd od té doby používají jako souhrnný znak zlatého enta v zeleném poli.)

 

Vznik Denardského velkoknížectví - "Země míšenců" (1184)

---Tretten, Scordie---

Denardské velkoknížectví, nebo, jak se mu někdy hanlivě přezdívá, země míšenců, vzniklo oficiálně roku 1184 dohodou mezi lidským knížetem Ferbenem z Denardského knížectví a elfským národem z Trettenského hvozdu, který si ovšem ponechal velkou míru autonomie. Kníže údajně začal budovat dobré vztahy s elfy z lásky k elfí dívce, což mělo později za následek i to, že si jeho syn Reuben vzal roku 1216 za ženu elfí šlechtičnu Ortainë Aini, čímž se pokrevně propojily lidská a elfská knížecí linie. A tento - u vládnoucí třídy neobvyklý - trend pokračoval. Do dnešních dob tak platí, že příslušníci rodu denardských velkoknížat pojímají za manžela či manželku člověka či elfa, případně i míšence těchto ras. Kníže Galben, poslední, který usedl na trůn za doby Gilneasského císařství, tak měl, přes svůj lidský vzhled, podle rodokmenu 85/128 elfské krve.

Tento předobraz ve vysokých kruzích měl samozřejmě za následek mnoho smíšených vztahů a svazků i mezi běžnými obyvateli. Denardské velkoknížectví se tak stalo místem, kde se na míšence nehledí rozpačitě nebo skrze prsty, místní jsou naopak na vzájemné promíchání lidské a elfí krve hrdí.

Přestože okolní národy na to nehleděly vždy s libostí, jelikož se jednalo o zásadní výspu elfí kultury a významnou obchodní křižovatku, negativní reakce zůstávaly spíše v rovině řečí.

 

Založení Eldské univerzity (1193)

---Gardrang---

Císař Perpin Krátký si uvědomil, že mít dvě velké univerzity na opačné straně kontinentu není strategické. Vyjmul proto rozlehlé pozemky v Eldě ze svého majetku a nechal na nich postavit univerzitní kampus. Prvním rektorem jmenoval učeného Jětřicha Dětmara von Mügeln, který dokázal přetáhnout některé významné osobnosti z Galmory a Tolarie, např. alchymistu Mariatiga Megenstheegla nebo mága Thibauta Borogradského.

 

Vznik Velkého klubka (1204)

Roku 1204 ležela Lucy, první kočkočlověk, na smrtelné posteli. Tehdy vznikla mezi jejími početnými potomky myšlenka na zachování vědomí význačných kočkolidí a vznik Velkého klubka. Úspěšnou ceremonii, kdy se Lucyino vědomí po jejím posledním výdechu přeneslo do Klubka, vedl mudrc Katz MacFous. Sám se pak stal třetím vtěleným vědomím po druhém ranhojiči Moureckovi Třípruhssonovi.

 

Velká Cesta na jih (1232 - 1241)

---Arjang, Sumbar---

Severozápad Tornelionu patří svým podnebím spíše k těm drsnějším krajům, a tak se ve čtyřicátých letech třináctého století vydala - nyní již velmi početná - komunita kočkolidí sužovaná vnitřním nutkáním na cestu na jih. Vžil se pro ni název "Velká Cesta", nebo též "Pouť za hojností".

Vedl ji významný kněz, vizionář a filozof Mniaucus Modroočko, jehož pravá a levá ruka byly Bastheta a Sakhmetha. Obě sestry se vyznačovaly naprostou oddaností a loajalitou (v kočičím pojetí), a narozdíl od Mniaucuse byly organizačně velmi schopné. Po devítiletém putování prošli údolím mezi Hranicí jihu a Zelenými vršky a před nimi se otevřela země zaslíbená - teplé savany a horké pouště Tisíc sluncí.

Nejvýznamnějším městem kočkolidí je dodnes Chaten v Sumbaru, který se stal jejich kulturním centrem, přestože ho pochopitelně postavili a většinově i obývají lidé.

Zajímavostí je, že mnoho kočkolidí si během tohoto putování osvojilo kočovný způsob života jakožto vyhovující, a jejich rody jej praktikují dodnes.

 

Vynález vodní dýmky (1233 - 1235)

---Sundborm---

Hobity politika příliš nezajímala a magii nikdy neholdovali, a tak nevěnovali příliš pozornosti ani ambiciózním čarodějům z Tolarionské univerzity, která byla založena ještě před Temným přílivem.

Jedno společné téma však najít dokázali - dýmkové koření, přičemž tolarijští mágové společně s hobity vynalezli tzv. "vodní dýmku". Vynález se připisuje mágovi a alchymistovi Weydenu Kederstrenovi a hobitímu řemeslníkovi a kořalečníkovi Zimoslavu Hoholovi, kteří ji během pouhých tří let dokázali dostat mezi mágskou veřejnost.

 

Lidské nároky na Pilíře nebes (1238)

---Esturia, Iared---

Územní nároky na trpaslíky opuštěná území nedávala některým lidem spát. Ve třináctém století se pokusil tu část provincie Iared, která nebyla pod přímým dohledem Ashinarského řádu, zabrat esturijský kníže Carigur, který vyznával názor, že temní elfové ať si nechají hluboká podzemí, ale ON že bude na povrchu těžit nerostné suroviny. Na vlastní kůži si pak ověřil, že to byl velký nerozum, stejně tak skutečnost, že temní elfové používají otrávené zbraně. Jelikož nezanechal potomka, Esturia se začlenila do Lonerského vévodství.

 

Provázání Skendu s říší (1249)

---Flem, Glomfjord, Grums, Gotta, Nordvia, Odda, Onerheim---

Skendští trpaslíci si uchovali dlouhou dobu velkou míru autonomie a nezávislosti na říši. Vždy si udržovali dobré vztahy s lidmi, kteří obývali podhůří jejich hor, neboť tito potomci prvních lidských kolonistů byli stejně jako oni drsní, hrdí a nezávislí.

Císaři Gesbornovi, resp. diplomatovi Regerdalovi Kraulskému (který za to obdržel elaranský vévodský titul) se podařilo zdejší lidí a trpaslíky zapojit ve 13. století do císařských struktur spíše obchodně, nikoliv však politicky. Nikdy zde tak nebyli císařští místodržící, ale pouze emisaři.

Ze Skendu tak začaly proudit především kovové ingoty a trpasličí výrobky, na oplátku na severozápad putovaly potraviny.

 

První gobliní gildy (1253)

---Belia, Orsa---

Obchodníci a řemeslníci z řad goblinů a gobliních míšenců neodmyslitelně patří k arnským městům a osadám. Goblini usazení v provinciích Orsa a Belia oproti svým druhům z jiných částí Tornelionu totiž požívají výhody dlouhodobé úplné integrace do místní populace, takže zde nikdy nebyly ghetta – goblini byli vždy zcela promícháni s ostatním obyvatelstvem. Z divokých goblinů s kamennými sekyrkami se tak mohli snadno "zcivilizovat".

Poté, co začalo proudit zboží mezi Skendem a zbytkem Gilneasského císařství, využili goblini naplno své schopnosti a začali zakládat karavanní společnosti, které se brzy přeměnily v plnohodnotné obchodní gildy. Ty začaly přepravovat ingoty a nerosty z dolů v Odmulsku, Glomfjordu a Onerhaimu (a občas také velmi žádané výrobky trpaslíků) do Polbruska, Agotnes a samotné Galmory ke zpracování, přičemž opačným směrem putovaly řemeslné výrobky a především potraviny. Poplatky gild do knížecí pokladnice pak začaly tvořit většinu státního příjmu.

Vznikla zde dokonce jediná rybářská gilda na kontinentu (klan „Nočních rybářů") lovící na řece Espře a v Dernském jezeře (jejich možnosti rybolovu jsou však omezené, protože na toto území si tradičně dělají územní nárok rybáři z Polbruska a Agotnes. Odtud název klanu).

 

Vorpalův meč a jiné skendské trpasličí zbraně (1256)

---Flem, Glomfjord, Grums, Gotta, Nordvia, Odda, Onerheim---

Trpaslíci si vždy přísně střežili svoje kovotepecké umění a po zkušenostech s orky svoje nejmocnější výtvory již běžně neposkytovali netrpaslíkům. Našly se však i výjimky.

Roku 1256 daroval Grungar Břicháč, hlava rodu Tranghar z Onerhaimu, jako výraz vděku za záchranu života vladykovi Vorpalovi z Lewicarru trpasličí meč Dračí zub, který dokázal zapálit protivníka a chránil svého nositele před různými útoky. Na meč si pochopitelně dělal zálusk Vorpalův syn Urfin. Nicméně po Vorpalově smrti chtěli trpaslíci meč vrátit, neboť jej "propůjčili" jen jemu, nikoli jeho rodu. Urfin se proto rozhodl meč ukrýt. Trpaslíci si to nenechali líbit a ekonomicky a řemeslně izolovali jeho panství natolik, že byl nucen rozprodat pod cenou většinu svého majetku. Urfinova umanutost se mohla směle měřit s tou trpasličí, takže meč jim nakonec vrátil až Vorpalův vnuk Tangred, který vlastnil už jen dům na náměstí ve Frolnu a jeden mlýn.

Na základě tohoto precedensu se drtivá většina zbraní a zbrojí (s výjimkou těch ztracených) ve Skendských državách po smrti majitele vždy vrátila zpět k trpaslíkům.

Některé zbraně se tak staly dokonce putovními. Například Rukavice obří síly vlastnili vladyka Gunker z Hranatých skal (1270-1298), jarl Brogg ze Saldusu (1337-1361), zeman Nils z Kameniště (1388-1394), vladyka Ragnus Reldský (1443-1477), a od roku 1503 jsou v držení jarla Kjála Sokola z Nordvie.

 

Inžynýr Grom v Blatodole (1260)

---Orsa, Belia---

Hlubší kontakt s lidmi vedl k seznámení se s alchymií, a tak k vzestupu fenoménu gobliních inžynýrů - pološílených alchymistů, kteří se rozhodli toto řemeslo pojmout po svém. (Velké množství gobliních alchymistů začínalo jako pomocníci těch lidských. Těm totiž vyhovuje jejich odolnost vůči jedům a nízký pud sebezáchovy při experimentech.)

Nedostatek kovů naštěstí zabraňuje arnským inžynýrům v rozvoji devastujících mechanických vynálezů, které bývají nebezpečné pro okolí i tvůrce samotné. Jejich pozornost se však zaměřila na využití bahna, kterého je v okolních močálech opravdu dost.

V Arnu proto vznikly různé keramické dílny-laboratoře, kde vznikají všemožné aparatury na bázi pecí a destilačních zařízení (na poli destilace čehokoli jsou goblini opravdovými přeborníky). Blízké usedlosti tak poničí čas od času golemové nebo podobné výtvory, naštěstí všudypřítomné bažiny výrazně snižují jejich akční rádius. Nicméně se zde vyrábí především klasická gobliní keramika, která je velmi kvalitní a se zajímavými vlastnostmi – obchoduje s ní především klan Ryšavců, stejně jako s alkoholem. (Nebýt trochu psychedelického vzezření keramiky, nejspíš by se již dávno ve větším množství vyvážela do okolních zemí i mimo gobliní ghetta.)

Nejznámějším golemem je pak ten inžynýra Groma, který roku 1260 zničil po svém oživení půlku města Blatodol v provincii Orsa, než byl zastaven.

Slovo "pogrom" má tak u Arňanů význam poněkud posunutý a popisuje spíše rozsah škod.

 

Sedlácké povstání v Heirenském knížectví (1268)

---Heidal, Rendea---

Oblast Zelených vršků ve třináctém století tvořila Heirenské knížectví (nynější provincie Heidal a Rendea). A také se zde nejvíce ze všech ostatních míst na Tornelionu dařilo a daří dýmkovému koření. Heirenský kníže Valyndall se tak rozhodl, že zaplní knížecí pokladnici, zruinovanou svým nehospodárným hýřením, pomocí prodeje právě dýmkového koření.

Jeho pokus o konfiskaci koření v hobitích dědinách se však setkal s nečekaným a rázným odporem. Hobitům nevadilo zvýšení daní nebo větší odvody potravin během hladovějších let z jejich plných sýpek a sklepů. Ale na koření si sáhnout nenechali. Každý má svoji hranici.

Tzv. "Sedlácké povstání", jak se vžilo označovat pochod západozemních hobitů, mělo dvě hlavní figury - starostu hobitího městečka Klokotavá Lhota Brunomíra Kvačku a starostu Kamenitého Brodu Cecyla Vopršálka, oba náruživé kuřáky. Hobiti ozbrojení cepy, vidlemi a zbraněmi ještě z dob Temného přílivu vytáhli na město Folikon, centrum knížectví. K nim se přidávali i lidé nespokojení s Valyndallovou rozhazovačnou vládou.

Rozvášněný dav vtrhl do knížecího sídla a provedl defenestraci, kdy vyhodili knížete z prvního patra hradu na nádvoří, kam těsně předtím navezli velikou hromadu hnoje. Souběžně Kvačka s Vopršálkem přesvědčili konsternovaného císařského úředníka, že šlo o formu nutné sebeobrany. Nutno přiznat knížeti Valyndallovi ke cti, že své ponížení vzal jako muž, šel do sebe a vydal mimo jiné i dekret dávající monopol na prodej dýmkového koření v knížectví do rukou hobitů. Jeho rod nakonec vymřel koncem čtrnáctého století a knížectví se dostalo do sféry vlivu Tolarijských mágů - Kaladorské Kapituly.

 

Galmorský rozparovač (1273 - 1307)

---Galmora---

Někteří hobiti se, ač se o tom příliš nemluví, kromě zlodějského řemesla věnovali občas i profesionálnímu travičství či jiným formám vraždění na zakázku. Nejlegendárnější je nikdy nedopadený tzv. Galmorský rozparovač, který sužoval město několik desetiletí a který vždy u oběti vraždy ponechal jako podpis rozpárané holoubě, kuře nebo králíka. Způsob použití nože byl typicky hobití, což nepřímo potvrdil rozmočený otisk chodidla nalezený v zahradě po vraždě jednoho patricije.

 

První orčí žoldnéřská kumpanie (1276)

---Katheos, Nethlensko---

V místech s lidmi převažujícími nad elfy a trpaslíky měli orci možnost se více ukázat v pozitivnějším světle a využít své dovednosti ku svému prospěchu.

V Katheosu tak vznikla kolem roku 1276 skupina orčìch námezdních žoldnéřů zvaných "Říční vlci", shromážděná kolem prvního velitele Rughara Tesáka. Vydobyli si reputaci obavaných devastátorů říčních pirátů napadajících obchodní lodě na řece Espře, protože orci jsou výteční plavci. Jejich standarta se znakem šavle a orčí runou vítězství umístěná na stěžni je dodnes zárukou bezpečné plavby. S oblibou je využívá gobliní obchodní gilda klanu Silná voda.

 

Černý pátek Rytířů Rozpadlé hvězdy (1288)

---Burashwar, Gardrang---

Jedním z mnoha rytířských řádů působících v Gilneasské říši byl i řád potulných Rytířů Rozpadlé hvězdy, založený koncem 11. století v Grusvingu v Burashwaru. Ti vyznávali "Vládce nebes a hvězd", boha známého spíš pod názvem "Ten, který se zalekl své moci", jenž podle legend vložil svoji moc do hvězdy, která nápor božské energie nezvládla a roztříštila se na fragmenty, jenž dopadly dolů na svět.

Rytíři Rozpadlé hvězdy cestovali po říši i mimo ni a hledali ony fragmenty, přičemž pomáhali běžným lidem lovením nestvůr a zabíjením lapků. Při této činnosti si řád přišel na slušné bohatství a začínal po dvou stoletích své působnosti mít dobrý zvuk mezi lidmi. Také údajně některé části oné rozpadlé hvězdy skutečně nalezli.

Pád řádu však nastal v pátek 13. srpna 1288, kdy do sídel Rozpadliánů po celém císařství vtrhli násilně vojáci a inkvizitoři Ordo Ignis, lathmorského řádu potírajícího v rámci císařství herezi a temné kulty. Došlo ke krvavé řeži a přeživší rytíři byli zajati. Velmistr Ordo Ignis, Briarth z Kalemberka, obvinil Rytíře Rozpadlé hvězdy z modlářství, snahy povolat na Tornelion jednoho ze Starých bohů a přípravy na rozvrácení říše pomocí temné magie. V procesu probíhajícím za dozoru samotného císaře Gesborna bylo uznáno vinnými sedmadvacet nejvýše postavených mužů řádu a všichni - včetně velmistra Finuirdacha z Arsuru - byli sťati ve Fibonee na náměstí před císařským palácem.

Nicméně přestože byl majetek řádu zabaven, jednalo se spíše o ten nemovitý, jako např. hrady. Pokladnice odhalily stěží polovinu odhadovaného bohatství a některé artefakty, které řád prokazatelně vlastnil, nebyly nikdy nalezeny. Včetně takzvaného Tektesezalu, bájné magické konstrukce ze zlatých a stříbrných drátků, do které měl řád ukládat fragmenty hvězdy.

Z hlavního hradu řádu v Grusvingu také údajně mělo v noci před zátahem do přístavu dorazit několik těžce naložených vozů, jejichž obsah nalodili na jednu z lodí řádu. Ta zmizela neznámo kam, stejně jako komtur Adrogal von Eisenbach, jež nebyl nikdy dopaden.

 

Zlatý věk univerzit (1307 - 1400)

---Galmora, Gardrang, Sundborm---

Tolarijská, Galmorská a Eldská univerzita spolu po většinu času zdravě soupeřily, což ve výsledku vedlo k velkému pokroku na polích ranhojičství, magie, alchymie a vědění obecně. Mnoho učenců, mágů a magistrů především v posledních stoletích i přednášelo a hostovalo na všech třech akademických půdách, kterým dali císaři velkou míru autonomie. Čtrnáctému století se tak někdy říká "Zlatý věk univerzit", protože v této době se objevilo nejvíce úžasných myslitelů od dob Temného přílivu, kdy byla ztracena mnohá vědecká díla (např. při požáru Oxasandrijské knihovny).

Mezi významné tolarijské učence se řadí například Carlisle Darvinius, který se díky svému dílu "O původu ras" stal nesmrtelným a položil základ pro kaladorský antropocentrismus. V Tolarii však byl - především díky bohatému magickému Zřídlu - stěžejním tématem výzkum magie a zdokonalování kouzel. Na poli bojových kouzel se stal legendou Ireneus ze Skuume, světelnými kouzly proslula Uršula de Groin a na novou úroveň posunula kouzla sesílaná písní Ruslanda Pantalfi. Jedním z věhlasných tolarijských akademiků byl i sférolog Adalbert Zweistein. Ten navázal na starší výzkumy Biliborda Bazileje, Hanse Kryplera a Giacomma Bluta o pohybu a vzájemných vztazích okolních sfér vůči té tornelionské. Jeho epochální dílo "Obecná a speciální teorie reaktivity" popisující sférickou mechaniku je akademickou obcí uznávané jako všeobecně platné, přestože mu vlastně nikdo nerozumí (k tomuto upřímnému doznání je potřeba kolem osmi piv či dvou lahví vína na jednoho učence). Zweisteinovy předpovědi se totiž ukázaly být naprosto spolehlivé i v horizontu více jak století s minimální odchylkou.

Naopak v Eldě bádal a přednášel odpadlý kněz a filosof Frederik Mietsche, který vědecky zpochybnil nadřazenost bohů a byl jedním z nich pravděpodobně zabit (zmizel za záhadných okolností a do obilného lánu vedle jeho letního sídla bylo starým písmem o velikosti 80 stop napsáno Mietsche je mrtev). Na univerzitě v Eldě se zaměřovali hodně také na poznání fyzického stavu bytí a přírody. Katalog nestvůr a monster zde vytvořil Karl von Lynde, stejně tak rozřadil nemrtvé do dosud nejpodrobnějšího díla na toto téma - Necronomenclaturiconu. První známou veřejnou pitvu zde pak v roce 1338 provedl ranhojič Johannes Podzimius.

V Galmoře, kam se stahovali především alchymisté, naopak působili Don Izák "Jablko" Oldgram, proslavený svými pracemi o přitažlivosti a zdokonalením lektvaru lásky, či Letoslav Vejrovský z Vejrova, významná figura na poli destilace a tvorby energetických glyphů, a Otomar Vích z Turle, jemuž alchymisté vděčí za objev negačního efektu salamonniacu na složky lektvarů. Za elfy je třeba jmenovat děkana Stafise Quingara, jenž se zabýval rozdíly mezi lektvary a druidskými dryáky, bylinkáře a botanika Melcoira Cemmótara, který proslul svým dílem Herbarium torneliensis, či Mowaju Tuohtë, jejíž práce o Tušení věcí budoucích je dodnes stěžejní na poli jasnovidectví a znakopravectví.

Poněkud atypickým, leč o to proslulejším, byl učenec, alchymista a vynálezce Gronard Fourchette d´Alzbro, který na Galmorské univerzitě působil v letech 1344-1362. Většinu svého života však prožil v Blese v Polbrusku, kde pracoval pro mecenáše z rodů Drongio či d'Estore. Jeho úspěchy a objevy na poli alchymie, například Midasův mutagen přinášející svému nositeli štěstí, z něj učinily jednoho z nejvýznamnějších alchymistů 14. století. Myšlenkově ovlivnil mnoho dalších, později významných osob a připisuje se mu položení základu pro vznik víry ve Stroj, ač jej nikdy sám neformuloval. V mnoha ohledech předběhl svou dobu a mnozí učenci věří, že kdyby se dožil objevu archeognomických artefaktů v Brožově, skokově by posunul naše chápání světa.

Ikonickými se také staly debaty mezi galmorským alchymistou a elementistou Divišem Nedělejevem a tolarijským duem Holmsonem a Krügem. Nedělejev, tvůrce Elementické tabulky živlů, je dodnes nejznámějším představitelem tábora, který bere aether jako kombinaci živlů ostatních. Holmson s Krügem naopak představují hlavní hlasy požadující jeho zařazení do tabulky jakožto Velké pětky. Při jejich zuřivých korespondenčních výměnách prokazatelně padlo vysílením několik koní a poslů.

 

Cech zlodějů vs. Temní elfové (1309 - 1311)

---Iared, Polbrusko---

Polbrusský cech zlodějů se začátkem čtrnáctého století pokusil vykrádat zapečetěná trpasličí města v pohoří Štíty světa. Všech pět nejvyšších hodnostářů cechu pak bylo v krátkém intervalu nalezeno mrtvých a přišpendlených charakteristickou zahnutou dýkou temných elfů ke dveřím své ložnice za svůj jedem zčernalý jazyk. Tímto incidentem započala válka cechu zlodějů s temnými elfy, která skončila po dvou letech totálním zánikem cechu.

 

Osídlení ostrova Arecibo piráty a protipirátská tažení (1315)

---Arecibo, Soldenské ostrovy---

Námořní obchodní trasy na západě Tornelionu, sahající od severského přístavu Saldus v Oddě přes Soldenské ostrovy až po jižní Fénikar, se ukázaly být pro piráty lákavým a konečně dosažitelným soustem ve chvíli, kdy byla objevena přístupná zátoka na zdánlivě nedosažitelném ostrově Arecibo. Podle povídaček piráti vděčí nedobytnosti svého ostrova nejen členitému skalnatému pobřeží a zrádnému moři plnému útesů a divokých proudů, ale též jakési nadpřirozené pomoci. O původu této pomoci kolují divoké zkazky, džiny a smlouvami s pekelnými mocnostmi počínaje, a tajuplnými chrámy prastarých bohů moře konče. Buď jak buď, dodnes se nikomu nepodařilo piráty vystrnadit.Důležitost v rámci císařství tak získaly Soldenské ostrovy až po osídlení ostrova Arecibo piráty. Hlavním úkolem soldenských hrabat, kteří se sami nazývali Páni ostrovů, se stalo tyto piráty potírat a zajišťovat bezpečnost obchodních lodí. Páni ostrovů vlastní velké válečné loďstvo, ale pod soldenskou vlajkou plují i lodě nezávislých kapitánů - korzárů - kteří za odměnu loví piráty.

Nejslavnějším korzárem všech dob je pak bezesporu Don Francois Katcherio, který byl za své skutky roku 1407 dokonce pasován (nedědičně) do šlechtického stavu.

Naopak postrachem obchodních a často i válečných lodí byli piráti Westley Roberts a jeho bratr Leslie Roberts, trpaslík Rudovous, kočkočlověk Kerry Mourken, pirátka Awildia,...

Na dně Idské zátoky leží podle soldenských záznamů díky přepadům a námořním bitvám proběhnuvších v letech 1315 - 1514 minimálně 150 všemožných lodí a potopené bohatství v hodnotě přesahující možná i milion zlatých.

 

Ponros a skalní kláštery (1333)

---Iared, Siltea---

Během tří staletí Ashinarský řád vybudoval nespočet skalních klášterů a opevněných osad s terasovitými políčky, které jsou dodnes otevřeny všem, kdo hledají klid, mír a víru. Propojují je pravidelně udržované horské stezky.

Centrem církve Světla Svatého pro celý Tornelion se poměrně rychle stala osada a později město Ponros, vystavěné v místě prvního kostelíka (následně chrámu), jehož základní kameny položil sám Ashinar. Ten byl mezitím svatořečen.

Ponros pak byl v průběhu 14. století mohutně opevněn, stejně jako bylo vybudováno mnoho dodatečných strážních a opěrných bodů, což učinilo oblast pod správou Ashinarského řádu v podstatě nedobytnou. Popud k tomu dal velmistr Tyrin il Malke, zvolený do funkce roku 1333, který byl znalý historie i lidských slabostí a věřil, že je potřeba se na temné časy připravit s předstihem. Začít až v tichu těsně před bouří by nemuselo stačit.

 

Orčí šamani a císařské armády (1334 - 1337)

---Skeletwor---

V končině zvané Čarodějův kout je velmi známé okultní místo zvané Sgongenž, které tvoří dva menhirové kruhy a spoustu soch zpodobňující divočáky a orky s jejich rysy. Tuto svatyni na přelomu 11. a 12. století vybudoval šaman Ursc Hag Gork a je zasvěceno šamanům duchovně spjatých s divočáky.

Císařství sice podniklo za vlády císaře Banderikta II. v letech 1334 - 1337 pokusy zelenokožce z této oblasti silou vystrnadit, ale po fiasku v Čarodějově koutu, kde orci a goblini zcela zničili celou vyslanou armádu, se ustanovil určitý status quo a vzájemná křehká tolerance a respekt. Jelikož orci přestali (minimálně viditelně) unášet elfy jako oběti ke svým obřadům, byli v následujících staletích v oblasti Čarodějova koutu, Černého mokřadu a Železných bahen vesměs tolerováni.

 

Gildovní války (1344 - 1352)

---Agotnes, Orsa, Polbrusko---

Orčí žoldnéřská kumpanie "Krvavé lebky", působící na pomezí Arnu s Agotnes a především s Polbruskem, se do povědomí obyvatel dostaly především během obchodních válek mezi gildami z Kondosu a Blesy v letech 1344 - 1352.

Pod vedením velitele Strügha Brux Röda jeho orci úspěšně chránili karavany blesské gildy. Tak moc úspěšně, že se gildmistrovi Joachimu von Cattaovi podařilo r. 1351 přesvědčit kondosského patricije, že je proti arnským orkům a goblinům potřeba vojensky zasáhnout. Nicméně najaté žoldnéřské vojsko skončilo dosti neslavně. Víc jak polovina se utopila v bažinách a přes třetinu zabila bahenní horečka.

Tito fiasko urychlilo nejen ukončení gildovních válek, ale také přineslo větší nevraživost vůči zelenokožcům v Agotnes a naopak jejich větší oblibu v Polbrusku.

 

Gobliní vzducholodě (1347)

---Belia, Orsa---

Bažiny a močály v Arnském knížectví skrývají i mnohá překvapení. Jedno z nich jsou i mofety, tzv. "bahenní sopky", gejzíry a studené i horké minerální prameny. Ty se nacházejí především v okolí města Yulmen. Minerální prameny jsou vedle alkoholu a karry - silného opojného bylinného čaje, který se pije z vydlabaných tykví - oblíbeným nápojem místních, a gobliní gildy je vyváží do gobliních ghett v jiných částech Tornelionu.

Bahenní sopky dokázali zužitkovat i gobliní inžynýři. Kdy přesně vzlétla první vzducholoď sice není jisté, nejznámější je však bezesporu "Hindin Berg" inžynýra Pwella Prskavce z klanu Krákavců. Ta totiž při přistání v hlavním městě knížectví Blatvaru vybuchla a jen zázrakem nezapálila město. I proto si dosud nenašly vzducholodě větší oblibu.

 

Arachniři na povrchu (1370)

---Leira, Maricao, Rodathom, Soldenské ostrovy, Sundborm, Zhigvor---

Z jeskyní pod Zhigvorským spárem na povrch k lidem pronikli arachniří obchodníci a emisaři teprve v roce 1370, kdy podle jejich mystiků pominula božská klatba, takže jejich rasa v Tornelionu není příliš známá. Postupně navázali obchodní vztahy jak se sousedním Aldbergenským knížectvím, se kterým přímo sousedili, tak Soldenskými ostrovy a městem Fénikar v Dahiru. Přesto se na povrchu dodnes příliš neukazují.

 

Zátah na Fibonejský Cech zlodějů (1433)

---Gardrang---

Leckdo má tendenci hobity podceňovat a považovat je jen za dobromyslné a možná trochu hloupé farmáře. Je proto dobré si uvědomit, že hobiti dokáží být také velice tišší a hbití, když chtějí. A stejně jako lidé, elfové či jiné rasy ne vždy mají jen ušlechtilé pohnutky.

Není tak úplně překvapením, že když byl v roce 1433 proveden úspěšný zátah na nechvalně proslulý Cech zlodějů v hlavním městě císařství Fibonee, ze zabavených listin vyplynulo několik zajímavých skutečností i o hobitech. Například že největší rozkvět zažil cech ve třináctém století pod vedením cechmistra Vlkomíra Stýbla, považovaného během jeho života za bezúhonného hobitího krejčího, a že vzácný smaragdový náhrdelník ukradl během banketu roku 1402 přímo z krku císařovny Yvorienn hobit jménem Blízbor Krutihlav, jeden z mistrů cechu zlodějského.

 

Císařské zájmy na Dorlonském ostrově (1412)

---Balangen, Ginwald, Lyngen, Tornea---

Dorlonský ostrov byl tradičně rozdělen na dvě části - Rialtské vévodství (Balangen a Ginwald) a Tornejské knížectví (Tornea a Lyngen). Vztahy mezi nimi byly vždy trochu napjaté, protože příslušníci vládnoucích rodů se dlouhá staletí přeli o to, kdo vlastně osvobodil ostrov od nemrtvých a přinesl mír. Jedna strana tvrdila, že to byl vévoda Mahtarin, druhá, že kněžna Aiffien. Objektivně vzato přispěli oba stejným dílem, ale svár jejich rodů přetrval několik staletí.

Ke změně došlo až roku 1412, kdy zemřel kníže Pityon Valinalo a nezanechal dědice. Navíc si v císařství napůjčoval poměrně vysokou sumu, kterou zůstal dlužen. Tak se stalo, že  knížectví spadlo pod přímou nadvládu císaře prostřednictvím císařských úředníků. Vzhledem k blízkosti centru říše a navázání na ní v tom místní elfové ale nespatřovali problém.

 

Orci a odmulské doly (1422 - 1515)

---Odmulsko---

Orčí žoldnéři "Běsobijci" Wuthana Rudého od roku 1422 až do začlenění Odmulska do samostatného Gelreánského království roku 1415 pomáhali střežit bohaté doly v Odmulskském knížectví proti konkurenci, lupičům i nestvůrám. 

Po vytvoření království s nimi kníže vypověděl dohody, a následky tohoto činu pak nepříjemně pocítil v okamžiku, kdy Odmulsko o pár let později napadly a obsadily Skendské državy. Současný velitel Hrötar Křivý zub (od r. 1509) jejich nabídky na obnovení spolupráce odmítl s odkazem na to, že by tím poskvrnil čest kumpanie.)

 

Tolarijský experiment s dušemi (1438)

---Sundborm---

Velmi známým kočkočlověkem se stala Catline Mrouskalová, pomocnice ranhojiče a mága Erwinuse Schrankdingdinga, který proslul především svým experimentem na Univerzitě mystických umění v Tolarii roku 1438. Schrankdingding opakovaně vrátil úspěšně duši zpět do klinicky zemřelého těla Catline bez toho, aby z ní vznikl nemrtvý. Jeho postup se však neujal, protože při deváté demonstraci na akademické půdě se ukázalo, že se jedná o jinou duši, než tělo obývala původně - v tomto případě nedávno zabitého a dost zmateného barda. Zpětně se ukázalo, že už minimálně předtím to také nebyla Catline, jen Erwinus nepokládal za nutné si ověřit její totožnost. I tak jeho zásluhy na tomto poli vědění nelze přehlížet a zlehčovat.

V Kaladoru pak dodnes slovní spojení "Schrankdingdingova kočka" nese význam něčeho zcela neočekávaného a nevyzpytatelného. Stejně tak je "devátý život" synonymem totální a fatální změny.

(Onen bard se později proslavil jako kejklířka Mrouskavá Mary, známá svým zpěvem, extravagantním zjevem a avantýrami se ženami.)

 

Naleziště zlata pod horoucím sluncem (1444)

---Arjang, Asvalen, Glivrar, Leira---

Oblast pouště Tisíc sluncí byla pro císařství spíše okrajovou oblastí, nebýt výhodné vodní cesty z Denardu po řece Asul na pobřeží, kde bylo postaveno přístavní město Fénikar, možná by zůstala zemí nikoho.

Nicméně v půlce patnáctého století byly v oblasti Glivrar objeveny bohaté žíly zlata. Jak se později ukázalo, byly nejbohatší na celém Tornelionu. Menší, byť i tak vydatná naleziště jsou i v sousední Leiře a Arjangu.

Císařský místodržící Mahmúd al-Akhtar si prosadil u císařského aparátu povolení k velkooběmovému obchodu s (povětšinou ekonomickými) otroky z celého císařství, které poslal do zlatých dolů. To způsobilo bleskový výstup Dahirské oblasti mezi nejdůležitější části říše.

Dalším významným krokem al-Akhtara byly gladiátorské zápasy. Ve všech větších městech nechal vybudovat bojové arény, kam mohli jako diváci při splnění limitů těžby dokonce i otroci z dolů. Místodržící se řídil heslem "chléb a hry". Neméně známými se staly veřejné domy, které vznikly jako doplněk gladiátorských zápasů, za kterými začali putovat bohatí z okolních zemí. Posléze se staly nejvyhlášenějšími na kontinentu. Obojí nalákalo do Dahiru tolik potřebný kapitál a země se stala z opomíjené silnou a prosperující...

 

Chatenské vyvraždění neviňátek (1456)

---Sumbar---

Sumbarská knížata měla vždy politicky velmi silné vazby na sousední knížectví na Kaladorském poloostrově. To se ovšem změnilo po událostech v zimě na počátku roku 1456.

Tehdy chtěl sumbarský kníže Niotas znát svou budoucnost. Vědma mu prorokovala, že prvorozený syn, který spatří světlo světa v Chatenu tohoto měsíce, se stane jeho zkázou a bude ho stát trůn i život. Kníže, který byl dosti mocichtivý, proto následujícího rána vydal rozkaz, aby byli pro jistotu bezodkladně vyvražděni všichni prvorození synové narození během zimy bez ohledu na rasu.

Ještě během poledne byl kníže zavražděn rytířem Joscirem z al-Salefu, svým velitelem stráže, kterému předchozího dne po pěti dcerách žena konečně porodila vytouženého syna.

Po této události, kdy knížecí rod vymřel po meči, se Sumbar stal - i díky početnému kočkolidskému obyvatelstvu - součástí sousedního a dynamicky se rozvíjejícího Dahiru.

 

Upíří pikle v Kapitule (1499 - 1502)

---Heidal, Kastalon, Klarcie, Maricao, Rendea, Rodathom, Sundborm, Vangen---

V Kaladorské Kapitule se během její historie zformovaly tři politické kliky pojmenované podle jejich hlavních představitelů-arcimágů: Alcazrinova, Yalerisova a Selirdaesova. Ty lze ve zkratce charakterizovat jako kliku progresivní, umírněnou a konzervativní (tradicionalistickou). Většinu ze tří století existence Kapituly převažovali v jejím vedení zástupci Selirdaesovy kliky.

Ke zvratu došlo na valném shromáždění v polovině roku 1499, kde mělo dojít k volbě nového arcimága, tedy nejvyššího představitele Kapituly. Favorita voleb, mága Coniurdina, totiž obvinil Renciaud z Kalodikeje nejen z vyhrožování a vydírání, ale také z toho, že je upír. Obvinění se ukázalo být pravdivým a při následném rozkrývání vyšlo najevo, že značná část Selirdaesovy kliky jsou upíři, jejich lidští příbuzní či lidé jimi ovládaní. Nechybělo mnoho a upírům by se podařilo zcela uchvátit moc v Kapitule.

Následovaly tři roky trvající čistky a boje s upíry a jejich přisluhovači, které na veřejnost pronikly jen neoficiálně. V praxi se ale dotkly většiny významných magicky nadaných rodin. Je například veřejným tajemstvím, že arcimágovi Cirmeonovi z Alcazrinovy kliky, který byl zvolen do funkce roku 1502, zabili upíři jeho manželku Veraine, známou průkopnici na poli povolávání.

Po rozbití upířích spiklenců byla Selirdaesova klika oficiálně rozpuštěna a v rámci struktur Kapituly vznikla tzv. Osiková lóže, která má za úkol vyhledávat a likvidovat upíry nejen na území Kaladorského poloostrova.

 

Počátek konce Elaranského vévodství (1510)

---Andalen, Hagfors, Ustalor---

Po Temném přílivu začali v Elaranu převažovat lidé nad elfy, především v Ustaloru, a vládnoucími se taktéž staly rody lidské. Poslední dvě a půl staletí se na vévodském stolci držela lidská dynastie, kterou založil vévoda Regerdal Kraulský, jemuž udělil vévodský titul císař Gesborn jako odměnu za úspěšné vyjednávání se Skendskými trpaslíky.

Regerdalův rod však začal v patnáctém století upadat do podobné nabubřelosti a krátkozrakosti, jako zbytek lathmorské šlechty myslící spíše na své starobylé tituly a beroucí dění v říši pouze za mocenskou hru.

Politicky slabý a zhýralý Elaranský vévoda Lesmael si tak svými výstřelky s dámami, dahirských veřejných domech, hazardem a špatným hospodařením nasekal ohromné dluhy v rámci celého císařství. Peníze si půjčil v Dahiru, ale protože zjistil, že je nedokáže splatit, odprodal roku 1510 Razeemu al-Akhtarovi, dahirskému místodržícímu, celou provincii Hagfors.

 

Založení Brožova (1510)

---Brožov---

Z Erienu, původníhoo kontinentu lidí a hobitů, dorazily k neobydlenému poloostrovu tři lodě uprchlíků, neboť jejich domovinu zaplavili démoni a nemrtví. Vybudovali zde kolonii a pojmenovali ji Brožov podle starodávné brože, kterou jejich kapitán nalezl při obhlídce možného tábora. Malá kolonie se pomalu rozrůstala, obklopena nepropustným a magicky velmi aktivním Hvozdem, a postupně se přes námořní cesty obchodně propojila s okolními politickými celky. Díky své odlehlosti si dlouho udržela status nezávislého městského státu, kam se ze všech koutů císařství začali stahovat ti, kdož chtěli začít znovu s čistým štítem.

Nicméně po rozšíření vědomosti, že se zde nachází magické Zřídlo dosud nevídané vydatnosti, se Brožov začal prudce rozvíjet. Na velké množství magii zkoumajících jedinců se nabalily služby a prospektoři zkoumající taje Hvozdu a prastarých halzatských a archeognomských ruin.


Mezi uprchlíky z Erienu bylo i několik hobitů, jednalo se asi o pět rodin. Nejvýznamnějším z nich je Číso Sovíček, muž mnoha talentů a stavitel (nejen) větrných mlýnů. Je po něm pojmenovaná Čisá zátoka a vesnička Sovice ležící na pobřeží na sever od města.

 

Rebelie v Kapitule (1512)

---Heidal, Kastalon, Klarcie, Maricao, Rendea, Rodathom, Sundborm, Vangen---

Kaladorská Kapitula vznikla kolem převážně lidské Univerzity mystických umění v Tolarii jako spolek, jenž měl sloužit k setkávání absolventů univerzity a ostatních jedinců, jež vládli magickými silami. Netrvalo dlouho a organizace se rozrostla a stala se vlivnou na celém poloostrově, začlenili se do ní i šlechtici z kaladorských knížectví. Její členové postupně získávali vyšší a vyšší posty v císařském aparátu, až měli správu všech zdejších zemí ve svých rukách. Tehdy provedli rychlý převrat a listinou "O odporu schopných proti útlaku omezených" adresovanou císaři Nikodémovi vyhlásili nezávislost na říši. Ten se rozhodl proti rebelující oblasti zakročit, ale poměrně liknavě, neboť řešil jiné vnitropolitické záležitosti a nepřisuzoval kaladorským mágům takový význam.

 

Magický tunel na cestě do Brožova (1513)

---Brožov, Frontden, Scordie---

Když začal po roce 1513 růst význam původně malé osady uprchlíků a později města Brožova, vzpomnělo si pár elfích pamětníků na zapomenutý tunel pod Kjerstadtskými horami, jež ústí nedaleko Bezedného jezera. Kníže Galben tedy nechal postavit několik strážných hlásek na obou stranách tunelu a nechává střežit tuto strategickou cestu, která výrazně zkracuje cestování obchodních karavan mezi Valaronem a Brožovem.

 

Založení Brožovské univerzity (1514)

---Brožov---

Archeognomské a halzatské ruiny, tajuplný Hvozd, vydatné magické Zřídlo, nezávislost. To vše lákalo do Brožova učence ze všech koutů Tornelionu.

Potenciál si rychle uvědomil brožovský učenec a učitel Geoffrey Balzac Saint-Clare, zvaný Žofka, jenž byl ještě na dalekém Erienu kvestorem na jedné univerzitě. Využil svých znalostí a založil s podporou brožovských patricijů univerzitu, která se velikostí sice nemůže rovnat třem nejznámějším na Tornelionu, ale kvalitou vzdělávání je rychle dohnala.

 

Rozpad Gilneasského císařství (1514)

Vévodkyně Xelesia rozvířila kalné vody císařství, když s podporou dalších feudálních pánů popřela legitimitu nároku císaře Nikodéma na trůn. Opřela se o dokumenty nalezené v Brožově ve staré halzatské knihovně. Císař nařčení popřel a všechny zúčastněné obžaloval z rozvracení říše. Vévodkyně Xelesia se vyvázala ze své lenní přísahy a vyhlásila nezávislost na říši. Lavinovým efektem se Gilneasské císařství začalo rozpadat na jednotlivá království, vévodství, knížectví a jiné enklávy, které měly již dost nenažraného diktátu nyní již pouhého krále Nikodéma. Tornelion vstoupil do občanské války.