2023 Prolog třetí - Pro pár zlaťáků navíc

Pro pár zlaťáků navíc

Bořek Potměchuť, nechvalně známý pod přezdívkou Dlouhoprst, měl ten den radost. Jak se říká, když se peníze točí, tak se dobře daří. Babka, co mu prodala svitek, kterému nerozuměla, si také vydělala - však jí za ten svitek a pár jablek dal skoro stříbrňák. Babce to bude stačit, pomyslel si a zkontroloval si svoji výbavu. Trošku se usmál, protože kdo je připraven, ten se nebojí.

A tohle vypadalo dost jako jednoduchá fuška, a tak šel Bořek nalehko - šperháky, věrné lano, lucerna, pár měšců s pískem, základní lektvarová výbavička a pár svitků. Rychle tam, rychle ven - žádný mrcasení, a pak pěkný odpočinek v Nelidském potěšení.

Bořek se rychle prosmýkl branou, přidal k tomu maličko přidrzlé gesto s cvrnknutím do slamáku na gardu, hlídající Brožov, a velmi rychle se prosmýkl okolo ležení Řádu Rudého draka. Neměl tyhle týpky, značně zapálené pro svojí věc, moc rád a věděl, že kdyby tam čumákoval moc dlouho, tak mu ukážou jejich početní a výškovou převahu. A Bořek zrovna dneska měl jiné plány na trávení svého času.

Svitek ho pomalu navedl do části lesa, ve které Bořek nebyl - jako městské dítě - zrovna moc doma. Jasně, město a okolí měl sice dobře prochozené, ale v lese si vždy připadal trošku nejistý - pro malého půlčíka je i vlk velká obluda mající slintající mordu ve výšce vašeho obličeje, a ačkoliv byl Bořek ozbrojen, dobře věděl, že má jen jeden výstřel z kuše. 

Velký pařez, který byl v prastarém svitku popsán, našel půlčík docela rychle. Chvilku se zamyslel, jak je možné, že na starém svitku je zmíněn pařez - to dojde i protřelému zlodějovi z města, ale vidina pokladu ho hnala vpřed. Vchod do podzemí našel docela rychle tam, kde byl popsán. Zatím dobrý.

O pár pastí, dvě páčení zámku a chvilku machrování s lanem později se Bořek dostal do něčeho, co lze opravdu popsat jako "Prastará pokladnice" - a uprostřed pokladnice bylo to, pro co si přišel. Krásná soška z podivně pableskujícího kovu. Bořek chvilku stál a snažil se odhadnout cenu sošky, avšak neúspěšně. "Není to zlato, není to stříbro, ale vypadá to velmi draze…" pomyslel si a vydal se na posledních několik kroků své pouti. Párkrát vydechl a připravil si pytlík s pískem. Dvakrát si ho nadhodil, olízl si ret, a pak velmi přesně metnul váček, který srazil sošku.

Bořek čekal spoustu věcí, ale pouhý tupý zvuk "KLANG!", který vydala soška spadnuvší na zem, ho trošku překvapil. Čekal alespoň nějakou past, magickou ochranu či alespoň propadlo s pavouky.

"To mi jde lépe, než jsem čekal..." řekl si zloděj sám pro sebe, spokojeně si prokřupl prsty a vyrazil k sošce, kterou zvedl. Váha sošky byla slušná a kov na hobitových prstech příjemně studil. Bořek chvilku jezdil prsty po sošce a měl dobrý pocit jak sám ze sebe, tak z úlovku.

Při odchodu se maličko zarazil. "No, nebyla by škoda tu nechat i zbytek té nádhery? Přeci jenom, nejsme dobročinná organizace…" pomyslel si a zabořil své malé, tlusté dlaně do hromádky zlatých mincí a drahých kamenů, kterými si o chvilku později plnil kapsy.

Spokojeně si při odchodu pískal, jak se mu den vydařil. A ostatní čučky mu můžou vlézt na čupřinu, pomyslel si.

Věděli jste, že i hobitům se v případě velkému průšvihu ježí chlupy na nohou?

"Avaritia non solvit", to stálo vytesané na zlomené kamenné desce, pohozené nedaleko pařezu. Laň si mírumilovně utrhla čerstvou travičku, prožvýkala a spokojeně odhopkala do lesa.