Věk elfů (476 - 923)

Počátky Nolarijského císařství (476)

Poražením orčího císaře ovšem říše neskončila. Spojenci, resp. elfové, přebrali z větší části její vládní zřízení a válečné tažení přeživší infrastrukturu. Trpaslíci tím považovali celou záležitost za uzavřenou a stáhli se zase do svých horských měst. Císař se stal volenou funkcí, přičemž prvním se stal elf Nerion. Nevládl sám, mocnou oporou mu byl Senát tvořený zasloužilými elfy. Časem se stalo zvykem, že císař byl volen právě z řad senátorů, ačkoliv to nebylo pravidlem, a mohl jimi být i odvolán. Funkce nebyla doživotní. Průměrná délka vlády jednoho císaře byla cca 40 let, nejdelší období bylo 67 let a nejkratší 1 rok a 7 měsíců.

---Elsean, Véria---

Původně bylo centrem císařství město Gorten na Elseanu, ale vzhledem ke vzdálenosti od zbytku elfích držav na kontinentu se později přesunulo do Rusaldisu ve Vérii. Přesto patřilo k bontonu elfích šlechtických rodů mít alespoň malé panství na Zeleném ostrově. Elsean byl po celou dobu existence elfího císařství místem, kde se jednotliví šlechtici a senátoři předháněli mezi sebou v honosnosti sídel, loveckých honech a opulentních hostinách. Dost se to projevilo na struktuře ostrova, který neměl takřka žádnou obdělávanou půdu a takřka plně se spoléhal na zásobování z kontinentálního císařství.

---Tretten---

Trettenský hvozd zůstal i nadále významným náboženským centrem víry v bohyni Monu. Na znovu obnovený knížecí stolec usedla Kira Jarese, neboť elfí rek Ruich Hossentulton, velitel spojeneckých vojsk, neměl vladařské ambice.

---Belia, Fendea, Katheos, Montauban, Ormea, Orsa, Scordie---

Vztahy mezi orky a gobliny se nakonec během dalších staletí relativně urovnaly. Trpaslíci i elfové, kteří na troskách khanátu vybudovali vlastní císařství, totiž i nadále hleděli na všechny zelenokožce velmi podezřívavě a tolerovali je jen na územích, o která sami nestáli. Dalším důvodem bylo i to, že početně oslabení goblini a orci se museli vypořádat s novou výzvou - lidmi a hobity, kteří připluli přes moře a začali postupně osidlovat západ kontinentu. A konečně, v oblastech mimo Zlatozelený khanát i před Druhými válkami určitá spolupráce s nezávislými orky byla, takže se v ní jen pokračovalo. Občas se některým orkům podařilo dělat přechodně žoldnéře pro lidi, které nezajímala historie, ale svaly a um se zbraní. Jejich kultura každopádně upadala a lidmi byli vnímáni jen jako zelení a trochu hloupí berserkové, z čehož je elfové ani trpaslíci nevyvedli.

 

Příchod lidí a hobitů (480 - 500)

Na konci 5. století ze zámoří dorazily ke břehům Tornelionu velké koráby s lidskými prospektory. V krátké době následovala v několika vlnách velká flotila i s osadníky, jež byli především lidé doplnění o hobity. Obsadili řídce osídlený severozápad kontinentu a přilehlé ostrovy a začali pomalu expandovat. Poměrně rychle zjistili, že zde nejsou sami, ale z pohledu elfů ani trpaslíků nepředstavoval jejich příchod potíže. Tehdejší císař Celduin jejich příchod vítal, neboť v nich po vleklé válce viděl příslib budoucí prosperity. Lidé a hobiti totiž postupně obsazovali a zúrodňovali i oblasti, jež byly dříve tradičně oblíbené u orků, nikoli však u elfů a trpaslíků. Elfové a trpaslíci měli i nadále v čerstvé paměti desetiletí zvěrstev zelenokožců. Císař tak v lidech viděl záruku, že pokud by v budoucnu orci znovu povstali, bude proti nim stát ještě silnější aliance ras.

---Grums, Odda, Soldenské ostrovy---

První lidští a hobití kolonisté se usadili v ústí řeky Talik na pomezí pozdějších provincií Glomfjord a Grums. Hobití farmáři se s místním drsnějším podnebím dokázali vypořádat se ctí, ale táhlo je to více na jih do úrodnějších oblastí. Pozdější vlny kolonistů pak směřovaly na Soldenské ostrovy.

---Askia, Andalen, Galmora, Hagfors, Katheos, Nethlensko, Odmulsko, Ustalor, Véria---

Hobiti tak obešli zátoku Dračí tlama, překonali Stinnou vrchovinu a Haldenským údolím podél Sedoárského pohoří dorazili až k jezeru Edlen a Naralskému hvozdu. První stálé osídlení pak vybudovali v úrodné oblasti mezi Naralským hvozdem a Hlasem lesa, později i v navazující oblasti nížin až k Hranici jihu.

---Glomfjord, Grums, Odda---

Přestože pro valnou část lidí (o hobitech nemluvě) byl mrazivý a nehostinný severozápad pouze dočasným útočištěm, našli se i tací, kterým kamenitá a skrytá údolí s horskými kozami a ovcemi vyhovovala. S trpaslíky, které povrch příliš nezajímal, tak jarlové Agrik Bouřňák, Merhok Ledoborec (který později založil významné přístavní město Saldus) a Erdean Albatros dohodli podmínky vzájemné koexistence. Některé trpasličí klany, například Snurda vedený Flakkim Břicháčem, si uvědomovaly výhodu směny trpasličích železných výrobků za výrobky živočišné. Postupně tak kolem vstupů do trpasličích podzemních měst vyrostla na povrchu městečka lidská.

 

Potopení lodě Titán (483)

Ve svých pověstech hobiti často zmiňují názvy pěti lodí, na nichž připluli jejich předci na Tornelion. V první vlně to byly Santa Malvína, Galon a Niněra. Ve druhé pak Mečoun a Zázrak Graňsku. Loď šestá, Titán, se potopila cestou během velké bouře. Velká část hobitů na výročí jejího potopení zapaluje svíčky a dává je do oken.

 

Založení Elaranského vévodství (548)

---Andalen, Hagfors, Ustalor---

Na západ od Munkforského hvozdu původně sídlili elfové milující otevřenou oblohu a koňská stáda. Odsud pochází ceněné plemeno Serfan, ustalorský plnokrevník. 

S příchodem lidí a hobitů se v těchto úrodných končinách začalo ve větší míře i se zemědělstvím.

Časem zde vzniklo Elaranského vévodství, jež sestávalo z provincií Ustalor, Hagfors a Andalen. Hlavním městem byl ustanoven Eringard. Prvním vévodou byl Eruner Laitaino. Vévodství navázalo poměrně těsné vztahy s Munkforským hvozdem a jeho obyvateli.

V sedmém až devátém století tvořili polovinu obyvatel vévodství elfové a polovinu lidé s hobity. Projevilo se to i na vévodském stolci, na kterém v letech 612 - 734 seděl elfí rod (Mahtion Nessa až Almacollo Nessa), který v letech 735 - 843 vystřídal lidský rod (Faranfir Zelenooký až Himdael II. Eringardský), aby byl v letech 844 - 907 opět nahrazen elfy (Tirno Taurino a Laston Taurino), jejichž rod vymřel během Temného přílivu.

 

Založení města Alanir (576)

---Glivrar---

Uprostřed pouště Tisíc sluncí vyvěrají překvapivě dvě řeky - Fatea a Morga. Podél nich se až k pohoří Hranice jihu táhnou úzké pruhy úrodné země. Později přišli mágové na to, že je to způsobeno dvěma magickými Zřídly, které k sobě stahují vodu z širokého okolí. Na půli cesty mezi nimi se pak nachází oáza, kde v šestém století lidé založili osadu Alanir. Díky blízkosti zdrojů magenergie se Alanir stal důležitým městem, jehož část je vytesaná do skal obklopujících oázu, kde se sdružují mágové a pouštní druidi.

---Burashwar,Gardrang, Wendaric---

Ze střední části Tornelionu v půlce sedmého století expandovali někteří hobiti do východní části Císařství na přímou žádost elfího císaře Faileona, který se snažil  udržet potravinovou soběstačnost pro rozrůstající se císařský aparát a nabídl hobitům hojnost volné půdy k obdělávání.

---Heidal, Kastalon, Klarcie, Rendea, Rodathom, Sumbar, Sundborm, Vangen---

V osmém století je pak nalákal na západ do oblasti za řeku Medlen hobití prospektor Ohňan Tlapalka. Hobiti si zamilovali především jižní svahy Zelených vršků, kde se velmi daří dýmkovému koření, a dodnes obývají především jižní část Kaladorského poloostrova.

 

Trettenské Knihy krve (531 - 883)

---Tretten---

Trettenští elfové patřili v dobách elfího císařství k nejmocnějším druidům na Tornelionu. Svoji moc se začátkem šestého století rozhodli ještě více posílit s pomocí tzv. Knih krve, ve kterých se vedly záznamy a rodokmeny jednotlivých druidských rodin s popisy jejich vlastností. Druidské rodiny na základě dat v těchto knihách domlouvaly svazky, které slibovaly posílení dědičných vloh pro magii u z nich narozených dětí. Knihy krve svůj účel splnily - elfí druidi z těchto generací byli výjimečně nadaní. Nicméně fakt, že se mezi sebou křížilo jen několik málo rodin, vedl posléze k degenerativním poruchám, ať už fyzickým nebo psychickým. V devátém století byly rodivší se děti již natolik psychicky labilní či tělesně postižené, že na popud trettenské kněžny Areinë byly Knihy krve postaveny mimo zákon, spáleny a ediktem císaře Rumose II. bylo upraveno vedení genealogických záznamů v celé říši.

 

Vznik prvního upíra (614)

Upíři jsou bytosti opředené legendami a mnoho se o nich neví. Podle kusých informací, které unikly z tajných archivů nebo byly vyzvěděny od samotných upírů, byla prvním upírem vůbec původně lidská žena. Kdo, proč a jak ji vlastně stvořil, ale zůstává záhadou. Jednou z legend je honba lidských alchymistů za věčným životem, nicméně kolují i jiné historky a vzájemně si často protiřečí.

 

Haldrikova zhouba (636)

---Asvalen---

Na jihu v provincii Asvalen, mezi pouští Tisíc sluncí a Munkforským hvozdem, vybíhá do moře hornatý poloostrov zvaný Haldrikova zhouba. Mnoho námořníků si myslí, že je to podle blíže neurčeného mořeplavce Haldrika, který zde měl ztroskotat na skaliskách. Pravdou ale je, že název pohoří mu dali trpaslíci. V sedmém století zde jeden z prospektorů z klanu Marrakam, původně sídlícího v Pilířích nebes, nalezl slibné rudné naleziště, které se tvářilo velice, velice vydatně. Hlavou klanu Marrakam byl v té době Haldrik Žulonos, který se rozhodl pro riskantní krok a přestěhoval celý svůj klan do nově objevených hor. Zde nechal vybudovat několik skalních sídel s neuvěřitelně propracovanou a skvostnou architekturou, která slouží za inspiraci trpasličím stavitelům dodnes, a i jindy tvrdé trpaslíky dokáží dojmout krásou a hloubkou svého umění v kombinaci s malebnými scenériemi hor nad mořem. Nicméně Haldrik svůj klan na stavbě sídel takřka zruinoval a celkem brzy se ukázalo, že rudné žíly nejsou tak bohaté, jak se zprvu tvářily. Navíc se Haldrikova zhouba nachází poměrně daleko od ostatních trpasličích sídel a obchodních tras. Mnoho příslušníků klanu se tak později přesunulo do pohoří Hranice jihu. Vybudovaná sídla ovšem neosiřela. Úžasná architektura a klid a mír tohoto malého poloostrova přitahuje jak mladé stavitele a kameníky, aby našli inspiraci, tak staré trpaslíky, kteří mají již svůj aktivní život za sebou a přejí si dožít v klidu a míru. Tato oblast není pro případné nájezdníky zajímavá. Věkový průměr je zde tak skoro 160 let (trpaslíci se dožívají zhruba dvou set), ale díky umu Haldrika a jeho stavitelů i tak nemají problémy s udržováním měst. Říká se, že kdyby všichni trpaslíci najednou někam zmizeli, sídla v Haldrikovo zhoubě budou posledními pomníky jejich kultury.

 

Opevněný přístav Orliken (667)

---Soldenské ostrovy---

Během vlády elfích císařů byly Soldenské ostrovy místem na periferií a okraji zájmu. Útočiště tu nalezli někteří elfové během Válek zelených kůží, avšak většina elfů se po vzniku Nolarijského císařství vrátila na kontinent. Nicméně po příchodu lidí na Tornelion se zde usadila jejich početná komunita, především rybářů. Lidští a hobití kolonisté připluli v několika vlnách a je známo, že třetí loďstvo nezakotvilo na severu ve Skendu, ale právě na Soldenských ostrovech. V Orlikenu, malém městském státě založeném lidmi, vznikl v sedmém století - vzhledem k malému významu ostrovů - až přehnaně opevněný přístav. Za tímto počinem stál komodor Nulson Crafalgur, jež pocházel ze starého erienského námořnického rodu. Jeho prozíravost však měla přinést své plody až o několik století později.

 

Jednorožci a panny (712 - 784)

Mezi lidmi se obecně traduje, že jednorožce k sobě může nalákat jen čistá panna. Původ tohoto mylného názoru pravděpodobně zaseli dva jednorožčí sourozenci Casan a Nova. Ti dva se během osmého století objevili snad v každém trochu hustším lesíku od jezera Edlen po Gardrangský hvozd, na jehož okraji číhali na mladé naivní dívky, které šly na zelené pro husy či králíky. Jeden z nich se vždy majestátně zjevil před děvčetem a upoutal její pozornost, zatímco druhý se nepozorovaně vplížil k její odhozené nůši a sežral její obsah. Bratr se sestrou byli skvěle sehraní a vždy si předem zmapovali terén. Dobře tak věděli, která děvčata chodí na nejlepší a nejšťavnatější trávu, kterou tak měli prostřenou bez práce. Většinou se jednalo o plašší dívky, které byly ještě panny a milovaly zvířátka, takže jim chtěly dopřát, čehož bezostyšně využívali.

 

Vznik prvního džina (721)

---Arjang, Glivrar, Leira---

Těch několik učenců, kteří se fenoménem kouzelných lamp zabývali, došlo díky mravenčí píli a rozhovorům se samotnými džiny, že první z nich vznikl v roce 721 v poušti Tisíc sluncí. Šlo o výtvor geniálního mága Jaffara Al Alího, ale přesný počet lamp není znám.

 

Obchodníci z dálné Kitáje (761)

---Cardrang, Elsean, Fendea, Gardrang, Ormea, Wendaric---

Město Bakrosh dlouho sloužilo jen jako útočiště goblinům a orkům. Jejich blízkými sousedy se však později stali i lidé, kteří byli nepohodlní pro Nolarijské císařství - což dál platilo i po Temném přílivu pro císařství Gilneasské. Někteří lidé dávali přednost kočovnému stylu života a orci většinou žili svým divokým rebelským způsobem. Každopádně někteří lidé i orci se usadili po boku goblinů a Bakrosh se tak rozrostl na město. Jeho tvář se pak zcela proměnila díky obchodníkům z dálné Kitáje, kteří roku 761 připluli přes moře do Rothmelského zálivu. Jejich kultura místním učarovala a převzali mnoho z jejích prvků za své (stejně tak zde vzniklo i nemalé množství vztahů a svazků). Ačkoliv kontakty mezi Tornelionem a Kitájí později neočekávaně ustaly, kulturní dědictví z více než 120 let vzájemných vztahů v Bakroshi přetrvalo následující staletí.

 

Úpadek Nolarijské říše

Podle mnoha historických pramenů v posledním století a půl své existence začalo elfské císařství upadat. Elfí dlouhověkost (žijí běžně mezi 200 až 300 léty), která původně zajišťovala jistou stabilitu říše a moudrost rozhodování Senátu, se nakonec stala její zkázou. Elfí senátoři pozměnili zákony v rámci říše tak, že funkce senátora se stala víceméně doživotní, protože odvolat ho bylo technicky takřka nemožné. Císař sice i nadále zůstal volenou funkcí, nicméně nyní již pouze z řad senátorů. Ve výsledku se tak na trůnu střídali jen příslušníci několika málo patricijských rodin.

Postupně se také vládci přestali zajímat o okrajové oblasti své říše, užívali si hojnosti a pořádali opulentní a dekadentní hostiny. Více a více se odtrhávali od života a potřeb běžných elfů a lidí. Také proti sobě jednotliví senátoři intrikovali a občas neváhali použít ani krajní prostředky, jak dosáhnout svého. Jak vůči oponentům, tak i vůči císařům (urychlila se tím nová volba). Je známo, že císař Ertur byl otráven na hostině, císař Almion uškrcen najatým vrahem, když trávil noc se svou konkubínou, císař Ivellios proboden zespodu kopím při vykonávání potřeby na prevétu a císař Riardon utopen v sudu s vínem. O mnoha dalších zavražděných senátorech nemluvě.

Běžný lid tak následující události často vnímal jako trest bohů za zhýralý život a amorální chování senátorů a císařů, kteří jim vládli.

 

Založení Tolarijské univerzity (815)

---Sundborm---

Univerzita mystických umění v Tolarii byla založena na začátku devátého století ediktem aldbergenského knížete Norberta II. Kerenského, který spatřoval důležitost ve výzkumech ohledně magie a místního Zřídla. Prvním rektorem se stal mág Julius Torwe z Kalemberka.

 

Založení Arnského knížectví (823)

---Belia---

Bažina pohaslých nadějí byla dlouho pouze nehostinným místem, kde přežívali zelenokožci.  Přesto se nakonec začali lidé stahovat i do těchto končin. Loupeživý rytíř, jehož jméno se nedochovalo, zde vystavěl v sedmém století malé hradiště, jež dostalo jméno Blatvar, a prohlásil se pánem této země. Nikdo to nerozporoval, už proto, že o ni nikdo další neměl zájem. On a další loupeživí rytíři podnikali z bažin nájezdy, především do Polbruska a Haldenského údolí. Až v 9. století se jich několik v pokusu očistit se a legitimizovat spojilo, vybili své nejtvrdší odpůrce a zvolili si ze svého středu prvního knížete - rytíře Werdalla z Garwaru. Tím skončila zločinecká éra a začala se psát historie Arnského knížectví jakožto oficiálního státního celku přijímaného okolními zeměmi.

 

Tsunami na východním pobřeží (886)

Celé nešťastné období Hladových let začalo několik metrů vysokou přílivovou vlnou, která zasáhla východní pobřeží kontinentu a poničila všechny pobřežní osady a města. Znamenala konec obchodních vztahů s Kitájí a byla předzvěstí nadcházejících horších časů (Což jen utvrdilo zelenokožce v jejich odporu ke slané vodě.).

 

Hladová léta (887 - 899)

Celé nešťastné období začalo několik metrů vysokou přílivovou vlnou, která zasáhla východní pobřeží kontinentu. Pár týdnu poté se začalo nebe při východu a západu slunce zabarvovat nezvykle do fialova. Byla to předzvěst změn klimatu do dalších let.

Po sérii přívalových dešťů, kdy hnila úroda, a následných katastrofálních such nastal celokontinentální hladomor. Po hladomoru následovaly vlny epidemií, které zasáhly celý Tornelion. Lid všech ras, vystaven extrémnímu zoufalství, se stal výživnou půdou pro temné kulty, praktikující ty nejzvrhlejší praktiky. To vše však byla jen předehra.

Hobiti se dokázali uskrovnit a vykřesat ze sebe a svých polí a sklípků maximum. Hobity obývané enklávy tak patřily k těm nejméně postiženým hladomory. O to více se jich tak dotkly následné vlny epidemií, které tam zavlekli uprchlíci shánějící obživu.

---Belia, Fendea, Katheos, Montauban, Ormea, Orsa, Scordie---

Goblini a orci byli jednou z méně postižených ras. Jelikož byli přivyklí nedostatku a drsným podmínkám, vlny hladomorů se jich zase tolik nedotkly. I vlny různých epidemií zvládli poměrně dobře díky izolaci svých sídel a hlavně svým gizmím - léčitelům. Do dob těsně před Temným přílivem spadají legendy o ryšaveckém gizmím Kermiku Léčiteli, který léčil epidemie v Bažině pohaslých nadějí pomocí svého kouzelného kotle, i jeho kolegovi z Glekského mokřadu Gömörim z klanu Štětinatců, který měl zase kouzelnou misku, která dokázala sama určit povahu nemoci a navrhnout léčbu.

 

Gobliní prodavač deště (891)

---Belia---

Příchodu nemrtvých a dalších ran předcházela období katastrofálních such. Z tohoto raného období se zachovala píseň, která popisuje osud dosud stojícího městečka Pahava na jihu Arnské provincie Belia. Tam v době vrcholícího sucha dorazil gobliní bard jménem Psur, který dokázal kouzlem přivolat déšť. Starosta a radní ho však podvedli, když navrtali káď, která měla doložit, že napršelo slíbené množství vláhy. Psur tak znovu použil svůj kouzelný bubínek a seslal na obyvatele kouzlo žízně. Ti pak pili i vodu z louží, dokud nezačali zvracet, a pak se celý koloběh opakoval. Nakonec zchvácení obyvatelé konečně zaplatili slíbený obnos a Psur zase zmizel z jejich životů.

 

Války Temného přílivu (900 - 924)

Zkázu hladomorů a epidemií dokonala armáda nemrtvých, kterou přivolali nekromanti z hlubiny Zásvětí, a která velmi úspěšně vedla válku proti všem živým. K této pohromě se přidali mnohé temné kulty Starých bohů a rodiny přeživších upírů, kteří ve válce viděli příležitost nastolit nový nemrtvý řád nebo příležitost, jak si přilepšit a upevnit svou moc. Chaos pak dovršili zrádci z řad živých, kteří se zapojili, aby si vyřídili staré účty. Bez ohledu na motivace tato armáda temnoty devastovala državy trpaslíků, elfů a lidí, též některé hvozdy pokryla hniloba a dodnes mnohé z nich nesou stopy těchto časů.

Víra v bohyni Monu sice během devátého století v rámci císařství poměrně upadala, především mezi městskými elfy, znovu však začala vzkvétat během Temného přílivu, protože moc jí propůjčovaná umožňuje ničit nemrtvé či bránit před proměnou v tyto služebníky smrti.

S hladem a nemocemi si dokázali goblini poradit, jinou kapitolou však pro ně byla hrozba nemrtvých. Ti pronásledovali uprchlíky i do nehostinných oblastí obývaných gobliny a orky. Goblini správně považovali za hrozbu jak hladové uprchlíky, tak nemrtvé. Ale s živými se dalo alespoň nějak domluvit a za přístřeší a ochranu byli ochotni štědře platit. Tehdy se začala psát kapitola gobliního obchodního ducha a bližšího vztahu k lidem.

V místech obývaných orky se během Temného přílivu ukázalo, že za ta staletí v pustinách orci nezapomněli nic že svého válečnického umu. Ať už se jednalo o arnské bažiny, Glekský mokřad či Suché moře a Bakrosh, orci byli páteří obrany - příslušník žádné jiné rasy nedokázal přetnout nemrtvého napůl jednou ranou bez pomoci kouzel. Do těchto míst se tak stáhla spousta uprchlíků (vzhledem k historickým reminiscencím především lidí a hobitů. Jen málokterý elf dokázal polknout svoji hrdost, natož trpaslík).

Hobiti se snažili odolávat po boku lidí a elfů, ale bylo to pro ně náročné období, kdy museli často opouštět své pracně vybudované a generace obývané domovy. Mezi hobity se pro toto období vžil termín Temný exodus. Právě během Temného přílivu se poprvé naplno ukázalo, že jsou-li donuceni, dokáží hobiti bojovat a účinně bránit své domovy s takřka trpasličí zarputilostí. Dodnes vzpomínanými bijci nemrtvých a hrdiny známými napříč kontinentem jsou Hlubomír Suchonoha, Ludo Kutilka, Wilhelmín Hrázský či Sudivoj Motalnožka. A také Dagomila Bramborníčková, proslulá svým ostrým jazykem a pádnou rukou třímající poctivou železnou pánev.

 

Elaranští hrdinové

---Andalen, Hagfors, Ustalor---

Celé Elaranské vévodství se stalo nejprve cílem hladovějících z okolních zemí, neboť zdejší sýpky byly vždy plné a místní obyvatelé je museli velice tvrdě bránit před rabováním. Naopak epidemie zde zvládali poměrně dobře zhledem k napojení na Munkforský hvozd a jejich druidy a léčitele. Zničující tak byly až hordy nemrtvých. Prchali lidé, hobiti i elfové, zůstavší obránci na tom nebyli zrovna nejlépe a měli velké ztráty. Mnohá městečka lehla popelem, včetně poloviny Eringardu. Z hrdinných obránců je třeba určitě zmínit hobita Sudivoje Motalnožku, který byl se svým cepem pověstným po celém vévodství, bývalé žoldáky Valerije Ocílku a Gase Vakowskiho, z elfů pak lučištníka Hortama Nécona a léčitelku Tavarillë Hojivých prstů.

 

Nečisté rasy v Arnském knížectví

---Belia, Orsa---

Podle gobliních legend se dobré vztahy lidí, goblinů a orků v Arnském knížectví datují právě do období Válek Temného přílivu, kdy na knížecím stolci v této nehostinné zemi seděl kníže Orson. Na začátku Válek Temného přílivu totiž vymřel původní knížecí rod po meči knížetem Herdalem, který padl v bojích s nemrtvými. Jako nového knížete zvolili arnští rytíři ze svého středu právě Orsona z Irbesartu (po knížeti nese název severní provincie, jižní pak po jeho choti Beliandrii).

Tenkrát knížectví plenila velká záplava nemrtvých, které povolal černokněžník označovaný mezi gobliny jménem Zmar. Jeho skutečné jméno, pokud kdy bylo známo, bylo cíleně zapomenuto. Tehdy se do Blatvaru za knížetem Orsonem vydal válečný šaman Zwell z klanu Ryšavců, který s ním dohodl podmínky spolupráce. Podle pověsti pak sestoupil do Zásvětí, kde získal sílu duchů předků svého klanu. S jejich mocí pak mohl Zwell ochránit smíšenou armádu lidí, orků a goblinů (vedenou náčelníkem Thödö Lebkolamem a samotným knížetem Orsonem) před temnými kouzly do doby, než Zwell zvítězil v magickém souboji s černokněžným nekromantem. Pak společně bok po boku smetli jeho nemrtvou armádu z povrchu knížectví. Doslova, protože mnoho (nejen Zmarových) nemrtvých zůstalo lapeno v močálech a dodnes je jejich koncentrace v oblasti značná. Úplně poslední bitva s nemrtvými a zastánci Temnoty se udála v blízkosti malého městečka v Belii, které se od oněch dob nazývá Victoria.

Udává se, že právě tato událost umožnila zlepšení postavení tzv. nečistých ras v Arnském knížectví, kde se zakrátko stali goblini a orci právoplatnou součástí dominia.

Toto prospěšné spojenectví pak utvrdily činy dalších gobliních reků, jako byl například šaman Gransúd, který se proslavil svými včasnými varováními obyvatelstva před útoky nemrtvých díky svým věšteckým vizím. Známou postavou boje proti nemrtvé pohromě je i šamanka Skyra, která díky bleskurychlé druidské přeměně z ženy v hada a zase zpět dokázala zvrátit osud obležené pevnosti Sarthan, kam se ukryli uprchlíci z okolních vesnic. Další goblinkou je pak bojovnice Arrisa Ničitelka z klanu Létajících seker, která drží dodnes nepřekonaný rekord, když v rámci jednoho boje zabila 76 nemrtvých. A nelze zapomenout ani na zvěda Skúga, jež připravil past v podobě zápalných příkopů, kam poté osobně nalákal nekromanta i s jeho menší armádou. Sám při tomto boji utrpěl značné popáleniny a oslepl na jedno oko. Známými orky byli šaman Jügarr Khazz, orkogoblin Gmur Nosatec, bojovnice Urusca Rudoočka a další.

Plnohodnotné začlenění orků jakožto rovnoprávných obyvatel knížectví nastolil nástupce Thödö Lebkolama - náčelník Gorgkar Jizvák, který názorově sjednotil roztříštěné orčí klany, které pak byly ochotné se omezeně podřídit lidským knížatům. Ovšem dodnes platí podmínka, že nový kníže vždy musí bojovat v aréně s jedním z orčích náčelníků. Nemusí nutně zvítězit, ale orkové musí být s kláním spokojeni. Pak se dočasně propůjčí vůli knížete po dobu jeho vlády. Goblini a orci nejsou tedy vyloženě nevolníky, ale jejich klany mají specifické úmluvy s knížetem a jeho rytíři. Souboj již starého, ale stále vitálního a mazaného knížete Orsona s Gorgkarem podle legend sice skončil nakonec těsným vítězstvím Gorgkara, ale udělal na orky velký dojem a dodnes se o něm vypráví.

 

Glekské mokřady a Suché moře

---Fendea, Katheos, Montauban, Ormea, Scordie---

Goblini spolu s orky, kteří sídlili v okolí Glekského jezera či v oblasti Suchého moře, se s nemrtvými vypořádávali také docela dobře. Obě populace vsadily na kočovný přístup, nehledě na to, že nekromanty a jiné příliš nezajímaly ani oni, ani tyto oblasti.

 

Hobgoblini v Bakroshi

---Fendea, Ormea---

Během Temného přílivu se do okolí Bakroshe a na celý poloostrov stáhla početná skupina uprchlíků z císařství. Jednalo se především o lidi, ale i hobity. Místní byli pochopitelně nedůvěřiví a bedlivě si střežili své zdroje, ale snažili se být v rámci možností i pohostinní. V tom byly dost nápomocné některé kitájské kulturní zvyklosti. Ty učarovaly některým lidem, kteří zde tak nalezli nový domov. Hobiti se ukázali být vůči novým obyčejům velice konzervativní, ale oslovilo je kitájské kulinářství a stolování. A hobiti si překvapivě sedli s gobliny. Stejná záliba v dobrém jídle, nadšení pro genealogii a rodokmeny…  Některé hobití (a lidské) rodiny tak v Bakroshi zůstaly i po ukončení válek a pomohly dále rozvinout město a jeho okolí, např. lepším zemědělstvím či stavbou větrných mlýnů na pobřeží.

Hobiti se časem propojili s gobliny kulturně a leckdy i pokrevně - tak vznikl podivný typ míšence: hobgoblin. 

Prvním zaznamenaným hobgoblinem je Dakús Kudrnožka, jehož pravnuk Rimgür Kudrnožka se jakožto sládek proslavil svým rýžovým pivem zvaným Šmaké.

Tito míšenci vždy vypadají po jednom ze svých rodičů, míšený vzhled půl napůl je nesmírně vzácný. Povaha však není úplně závislá na "síle krve", jak tomu říkají, takže cizinci neznalí hobgoblinů jsou často překvapeni v jejich očích abnormálně poklidnými gobliny a naopak šílenými hobity.

 

Druidi Kamenného kruhu

---Agotnes, Galmora, Gardrang, Ginwald, Harviken, Igo, Lyngen, Marsala, Munkfors, Tralea, Tretten---

Během Temného přílivu zaniklo mnoho menších posvátných hájů, mnohé slabší hvozdy pokryla hniloba a stopy nemrtvých. Lesní bytosti nesly zkázu svých domovů velice těžce, ale byly silně přečíslené jak nemrtvými, tak uprchlíky před nimi, kteří často nebrali ohledy. Na břehu Hvězdného jezera v Marsalském hvozdu se tak sešel výkvět místních druidů a pod vedením arcidruida Zanarlana založili tzv. Kamenný kruh. Název se odvozoval jak od jejich odhodlanosti neustoupit již ani o krok, tak od obrovských kruhů postavených z kamenných menhirů. Pomocí těchto kruhů, postavených ve všech větších hvozdech, dokázali teleportovat jak zásoby a léčitele, tak především obranné jednotky dryád, jednorožců, entů a dalších. Některé hvozdy i tak padly, nicméně tato strategická výhoda umožnila uchránit nejdůležitější hvozdy jakožto místa k životu lesních bytostí. Teleportační kamenné kruhy jsou dodnes zachovány v Munkforském, Marsalském, Trettenském, Gletwegském, Gardrangském, Podzimním a Naralském hvozdu, Hlasu lesa a možná i v Divočině. Nicméně jsou i místa zaniklých hvozdů, kde mohou být tyto kruhy zachovalé a stále funkční. Je jen třeba vědět, jak je aktivovat.

 

Rytíři Javoru

---Tretten---

Pokles Moniných stoupenců jinde v císařství rozhodně neplatil v Trettenském hvozdu, kde naopak vznikl řád paladinů, kteří se zvali Rytíři Javoru v odkazu na Monin posvátný strom. Navázali na své předky z dob válek se zelenokožci, především legendární Strážce hvozdů, a dali si za úkol ochránit hvozd a jeho obyvatele. Jejich víra byla silnější ještě víc než svaly třímající postříbřené zbraně, takže Trettenští si mohli dovolit chránit i mnoho lidských uprchlíků ze svého sousedství.

Mezi nejznámější Rytíře Javoru patří dodnes Voronwë Stříbrovlas, Lieveryo Rudý, který vždy bojoval v bílé tunice s červeným javorovým listem na hrudi, Udmaceris Hbitých prstů a dvojčata Canohtarë Liška a Ertonë Vlčice. Po jejich boku chránilo Trettenský hvozd také pár desítek lesních bytostí, kupříkladu legendární jednorožec Ruhůr Zlatokopyto. Řád těchto paladinů existuje dodnes a chrání Moninu svatyni v nitru hvozdu.

 

Nekromanti na Dorlonském ostrově

---Aurea, Balangen, Ginwald, Lyngen, Marsala, Tornea---

Dorlonský ostrov a s ním elfí Dorlonské knížectví málem padl, neboť si ho za cíl vybrala nebezpečně schopná skupina nekromantů a sanguimantů. Dle dobových pramenů zahynula skoro třetina elfů, včetně knížete Taurwëho, a více jak polovina lesních bytostí v Gletwegském hvozdu. Udrželi se jen díky druidům Kamenného kruhu, kdy jim narychlo vybudovaným portálem v poslední chvíli dorazily tolik potřebné posily z Marsalského hvozdu.

Na sever do Balangenu se pak z kontinentální Aurey loděmi přesídlila malá populace lidí vedená náčelníkem Zolfrikem, kteří využili drsné podmínky Ledových hor ke své - nutno říct, že velice úspěšné - obraně. Jimi založený Huricus je nejseverněji položeným městem se stálým osídlením na Tornelionu. Zpět z područí nekromantů byl zbytek ostrova dobyt až v posledních dvou letech války zčásti vylodivším se vojskem vévody Mahtarina, zčásti silami kněžny Aiffien. Tím se začala psát nová kapitola Dorlonského ostrova, který se rozdělil na Rialtské vévodství a Tornejské knížectví.

 

Bezpečí Soldenských ostrovů

---Soldenské ostrovy---

Soldenské ostrovy během Temného přílivu  získaly na významu, protože se staly lákavým útočištěm pro mnoho uprchlíků. Už předtím, během epidemií různých chorob v letech 893-898, si ostrovy udržely vysoké zdraví populace. Zásluhu na tom měl komodor Carmaux, který zavedl striktní kontrolu a povinnou karanténu nově příchozích. Udržet ostrovy prosté nemrtvých se nedařilo zcela, ostrov Rolos byl kompletně zamořen a byl od nich finálně očištěn (a znovu osídlen) až roku 978.

 

Církev Světla Svatého

Během Temného přílivu začalo nabírat na významu lidské náboženství vyznávající víru ve Svaté Světlo. Komunity s věřícími ve Světlo si vedly častokrát mnohem lépe než ty ostatní, byly soudržnější a bylo v nich méně kultistů a odpadlíků. Navíc Světlonoši - paladini velmi úspěšně potírali nemrtvé. Velkého věhlasu dosáhli kupříkladu rytíři Guillermo van der Remmo, Filibert z Alniochu či Rugis mal Harvet. Díky nejen jejich činům během Temného přílivu později uznal císař oficiálně jejich církvi a dal jí mnohá privilegia.

 

Bitva o Iskenský pahorek (916)

---Heidal, Kastalon, Klarcie, Maricao, Rendea, Rodathom, Sundborm, Vangen---

Nedaleko města Isken v Rodathomu se nachází v jinak ploché krajině nevelký kopec. Na jeho vrcholu je vztyčen křišťálový monolit vysoký asi šest metrů, který se za slunečných dní leskne tak, že je viditelný na mnoho mil. V poloprůhledném monolitu pak plane nápis: "Jdi, poutníče, a zvěstuj tolarijským, že my zde mrtvi ležíme, jak přísaha kázala nám." Odkazuje na legendární bitvu, kterou svedli bojoví mágové z Univerzity mystických umění v Tolarii v létě roku 916 proti významné přesile armády nemrtvých a upírů. Přestože padli do jednoho, jejich oběť nebyla marná, neboť Iskenští dostali čas na zesílení hradeb, takže dokázali vzdorovat armádě zrádcovského upíra, barona Reginalda de Treys, dost dlouho na to, aby jim na pomoc přispěchala armáda aldbergenského knížete Cyruga. De Treys byl společnými silami poražen a bitva o Iskenský pahorek je tak brána jako rozhodující střet, který zvrátil osud kaladorských knížectví.

 

Nemrtvá loď (912 - 929)

---Katheos, Nethlensko, Soldenské ostrovy---

Hrozbou pro námořníky v Idské zátoce pak byla loď duchů, respektive nemrtvých "Fúria Celeste". Její posádka byla zabita nemrtvými ještě v přístavu. Bohužel se ale během silné bouře utrhla od mola v Garfulu a vyplula na moře. Podle záznamů soldenských rejdařů se plavila zátokou "bez posádky" celých 17 let (912-929) a stala se osudnou pro minimálně tři lodě. Proto byla potopena na příkaz soldenského komodora Van Goulda. Riskujíc vlastní život pronikl na palubu Fúrie Celeste a umístil tam alchymistické nálože námořník Jindřich Jorbe, který se později sám stal soldenským komodorem.

 

Konec elfích císařů

Elfí císař, senát a šlechta se zprvu snažili udržet pořádek a v prvních pěti letech se jim to i trochu dařilo, ale nakonec skoro celý dvůr i s císařem Laivindilem přesídlil do bezpečí exilu na ostrov Elsean, odkud se snažil koordinovat boje na pevnině. Netřeba říkat, že s ohledem na vzdálenost od centra dění a roztříštění pravomocí napříč senátem nepříliš úspěšně. Hlavní tíha řešení problému nemrtvých tak zůstávala na elfí a lidské šlechtě a císařských úřednících v jednotlivých provinciích (Trpaslíci se jako vždy opevnili ve svých horských městech a starali se především o sebe.).

Války Temného přílivu nakonec po více jak dvaceti letech ukončil svým vítězstvím člověk Alexos I., který se poté nechal korunovat prvním lidským císařem. Legenda říká, že jeho vzestup na trůn byl dost komplikovaný a původně měl na trůn dosednout potomek předchozího císaře Laivindila, elf Santorim Joero z Rialtu, který se též vyznamenal v bojích proti nemrtvým jako velitel elfích legií v bojích o Chmurné vrchy. Leč nestalo se.

Někteří hovoří o tom, že Joero ztratil podporu některých elfích patricijů kvůli pádu Harvikenu, respektive Podzimního hvozdu, který takřka podlehl Hnilobě vyvolané nekromanty a sanguimanty, protože odtamtud stáhl mnoho elfích jednotek. Joero údajně marně poukazoval na to, že v tu chvíli bylo mnohem důležitější zastavit hrozbu nemrtvých v blízkosti trpasličích měst, aby s jejich pomocí mohli bojovat dál. Pravdou však skutečně je, že pozdější císař Alexos, původně Lathmorský vévoda, patřil k významným lidem v rámci elfího císařství již před Temným přílivem.

Jiní učenci upozorňují na to, že lidé, jejichž expanzi elfí císaři umožnili, se během čtyř století díky své houževnatosti, přizpůsobivosti a plodnosti stali nejpočetnější a nejrozšířenější rasou na Tornelionu. A díky svým schopnostem a úzkým vztahům s elfy se dostali do vysoké politiky. Navíc stejně již dekády zastávali vysoké úřady i v elfí samosprávě. Též v bojích proti nemrtvým si vydobyli úctu, takže je elfové nemohli přehlížet. Takže usednutí člověka na císařský trůn není vlastně zase tak překvapivé. Nehledě na to, že populace elfů byla po Temném přílivu opět výrazně snížena. Buď jak buď, elfy na císařském stolci nahradili lidé a hlavním městem císařství se stala Fibonea v Brashwaru.

 

Podzemní války (904 - 919)

---Iared, Siltea---

Během přívalových dešťů a hniloby, následných katastrofálních such a hladomorů, po nichž následovaly epidemie a posléze nástup temných kultů a armád nemrtvých, se trpaslíci podle svého zvyku rozhodli opevnit ve svých skalních městech v horách. A aby posílili svoji pozici, začali v letech 903 - 904 kopat hlouběji než kdy předtím. Trpasličí města v Pilířích nebes a Štítech světa se měla stát symbolem nezdolnosti trpaslíků. Některá jejich sídla v blízkosti lidí a elfů začínala mít totiž velké problémy s nemrtvými. Proto vznikl ambiciózní plán hlav tří největších trpasličích klanů - Jorgunda Stříbrovousa, Thorfina Bronzové ruky a Álfiho Kovotepce - na jejich přesun do bezpečí Pilířů nebes a Štítů světa.

Ke svému nemilému překvapení však zjistili, že pod zemí nejsou sami. Na pozadí Válek Temného přílivu tak začaly zuřit války další, obyvateli povrchu nepovšimnuté, a to s obyvateli Podtemna - říší Temných elfů. Ti celkem pochopitelně bránili svá území a nezávislost. Život v podzemí Podtemna si museli pracně vydobýt a nehodlali svá sídliště přenechat trpaslíkům jen proto, že si dělali nesmyslný nárok na všechno, co nebylo na povrchu. Boje trvaly skoro patnáct let a skončily separátním mírem s dohodou o klidu zbraní, který trvá dodnes. Uzavřeli jej trpasličí náčelník Arngrim Tunelový štváč a matriarcha temných elfů Girra Sspirostrigas. Nutno dodat, že ze strany trpaslíků pouze s velkou nechutí a jen proto, že narozdíl od temných elfů museli bojovat na dvou frontách - v podzemí s temnými elfy a na povrchu s nemrtvými, takže jejich zdroje byly již značně vyčerpané. Dohoda určuje pohoří Štíty světa a Pilíře nebes za výsostné území temných elfů, kde trpaslíci museli opustit svá sídla a mají zakázáno v těchto horách zakládat nová sídliště. To občas jednotliví trpaslíci obchází stavbou či koupí domů v lidských městech (především v provincii Siltea). Ale přestože do těchto pohoří nemají trpaslíci vyloženě zakázaný vstup, narazit tam na ně je vzácnost. 

Temní elfové berou tuto kapitolu historie jako smutnou epizodu, která vzešla z hrůz na Povrchu a výbušné povahy trpaslíků, proti kterým nechovají jako celku zášť. Jen si chtějí udržovat bezpečný odstup a mít suverenitu. Naopak pro trpaslíky se dodnes jedná o skvrnu hanby a selhání v jejich slavné historii, slova temných elfů vnímají jako lživá a temné elfy nenávidí stejně tak jako orky.

Podzemní války stály za tím, že se do té doby neutrální trpaslíci začali začleňovat do nové říše.