Zlenice larp

V přípravě...

Prolog

Urvi co se dá

Hrabě Alro otevřel dveře do studovny, jíž mihotavě osvětlovalo několik svící. Jakmile za sebou zavřel, hluk bitevní vřavy, který se nesl jeho tvrzí, výrazně potichl. To byl jeden z důvodů, proč měl tuto místnost tak rád. Obléhání Dathmeru trvalo už několik týdnů a Alro občas prostě potřeboval v klidu přemýšlet. Přešel místností a sklonil se nad velký stůl. Mapa, na něm položená, byla v rozích zatížená knihami a zobrazovala celý Tornelion. Jednotlivé státy a provincie, ještě nedávno sjednocené a pod nadvládou císařství. Pak se ale vše rychle změnilo. Vévodkyně Xelesia se vrátila z diplomatické mise ve městě, které postavili exulanti na troskách Halzatu, a přivezla s sebou dokument, jenž potvrzoval její panovnické nároky. Netrvalo dlouho a mezi příznivci vévodkyně a Nikodémovými loyalisty se rozhořela občanská válka, která rozervala císařství na několik kusů. Rychle vznikalo velké množství menších států i svobodných panství využívajících tuto historickou příležitost k vyrovnání prastarých křivd se sousedy i k naplnění vlastních ambicí. Netrvalo dlouho a ve vzniklém chaosu se začaly formovat silnější aliance a státy. Nově vzniklé Gelreanské království pod nadvládou nyní již královny Xelesie na západě bývalého císařství, Skendské državy jarla Ottara, Dahirský emirát v Kessenské poušti, kde vládl emír Razeem al-Akhtar; Lathmor, království, které zůstalo věrné Nikodémovi, a několik menších panství, jež mezi sebou zakládaly nejrůznější aliance stejně rychle, jako je zrazovaly, v naději, že se po troskách někdejších spojenců vyšplhají na výsluní dějin.

Alro několikrát pochybovačně poklepal prsty na mapu, pak vytáhl čistý list, kalamář a brk a usedl do pohodlného křesla. Namočil brk do inkoustu, ale hrot se nad listem několikrát zarazil. Alro si jen zhluboka povzdech a dal se do psaní.


Nádivka

Stará dřevěná lžíce zaškrábala o vnitřek lebky, kterou Ublak používal jako misku. Nabral poslední sousto a s chutí ho zhltl. Zpočátku nevěřil, že by ti hmyzáci mohli chutnat tak dobře, ale jak praví staré gobliní přísloví: nesuď nic, co nejdřív neochutnáš (snad proto byly gobliní soudy velmi oblíbenou společenskou událostí, na kterou si každý správný goblin nezapomněl vzít svou lžíci a lebku). Ublak se zrovna snažil hrotem píky vyšťourat poslední kousek grilované larvy, který mu uvízl mezi zuby, když se najednou ozvala ohromná rána a hrozivě se zablesklo. O pár okamžiků později se ze země zvedlo pět goblinů, kteří před onou ránou seděli společně s Ublakem kolem ohně. Kubluk pohlédl na Ublaka a chrochtavě se rozchechtal.

„Ublaku slyšel jsem, že propichování je teď děsně módní záležitost a že tím šamani dokazujou svojí duševní sílu, ale myslim, že tys to kapánek přehnal.“

Ublak jen potichu zachrčel a jeho hlava začala pomalu sjíždět po ratišti píky, na kterou se v leknutí nabodl. Kubluk s ostatními se kolem něho postavili do kroužku.

„Mno, myslím, že Ublak si už dal svojí poslední večeři. Asi bychom ho měli nějak uctít. Koneckonců to s námi táhnul pěkných pár let.“

„Zabírám si jeho píku!“

„Sakra...taky jsem jí chtěl!“

„A co to sakra bylo za ránu?“

Zvědavá pětice vykoukla za padlý strom, kde měl chatrč Galkruk a odkud se rána ozvala. V kráteru velikosti středně velkého hrocha se válel očouzený tělnatý šaman. Většina goblinů má s výbuchy bohaté zkušenosti (dali by se pokládat za experty­samouky). Kubluk zkušeným okem přejel hrozivou scenérii a odhadl, že epicentrum výbuchu se nachází pod samotným Galkrukem. Co ale nedávalo smysl, bylo, že šaman nejenže stále má všechny končetiny, ale dokonce se zdálo, že je i naživu. Zavrtěl sebou, až zachrastily jeho kostěné spodky, a pomalu se převalil přes objemný pupek. Šnůra amuletu ze sušených býčích varlat mu místo na krku visela za ušima a samotná ozdoba spočívala přímo pod Galkrukovým nosem, kde vytvářela dojem kníru, který byl impozantní a groteskní zároveň.

„Sakra, to je síla. Povím vám, že tihle červáci dokážou jednomu nakopnout kouzelnou auru. Takhle posilující efekt jsem naposledy zažil, když jsme vyvařili Bak­Mek­Lokův posvátný hadr na výpotky!“ zahlaholil Galkruk, zatímco jeho nový knír se s každým slovem zatřepotal.

„Co to tady zkoušíš, Galkruku? Chceš snad vyhodit celý sídlo do vzduchu? Jasně jsme si řekli, že to uděláme, až příjde příští chrlení bahna... nebo až Ublak spolkne totem na nádvoří... na to sice už začal trénovat, ale ten totem tam pořád stojí, takže....co to sakra děláš, Galkruku?!“ rozohnil se Kubluk.

„Chtěl jsem si jen zapálit dýmku... ale maso toho červáka to nějak umocnilo.“

„Tys chtěl vyčarovat plamínek na dýmku, a místo toho jsi vyhodil do vzduchu téměř celý sídlo? Protože to by znamenalo změnu plánu! Ublak říkal, že když tohohle hmyzníka ubodal, tak viděl i spoustu dalších, jak se někam píďalej... a taky viděl stopu jednoho OHROMNÝHO. A když malej červ způsobí velkej kaprásk, tak co asi udělá při všech démonech velkej červ?“

V tom přiběhl udýchaný goblin.

„Velký náčelník svolává výpravu po stopách červů. Všechny spřízněné klany souhlasí a vydávají se s ním do neznámých krajů, aby tu bestii ulovily a udělaly velkou žranici. Poslechnete volání ostatních a přidáte se k výpravě?“ zakřičel, a než stihli odpovědět, zase se rozeběhl pryč.

Skupina se po sebě jen podívala a Galkruk odhodlaně potřásl svým knírem.

„Tak já si jen dojdu pro svojí píku a jdem!“ prohlásil nakonec Kubluk.


Epilog

Dění v říši

Vévodkyně Xelesia se uvelebila v polstrovaném sedadle svého kočáru. Na rtech se jí usadil spokojený úsměv. Konečně nechává ten barbarský kraj za zády, a pokud bohové dají, nikdy se sem nevrátí.

„Tenhle pohled znám, sestřenko. Znamená to, že jsi získala, cos chtěla?“ ozval se Zirchův hlas za oknem, jelikož jel na koni hned vedle kočáru.

„Dalo by se to tak říct. A možná i něco navíc,“ odvětila a poklepala na kožené pouzdro, které leželo vedle ní.

„Tím asi nemyslíš tu alchymistku, cos jí vzala s námi, že?“

„Tu? Ne. Ta je jen roztomile idealistická a naivní, ale možná pro ni najdu nějaké uplatnění. Měla jsem na mysli určité nákresy, o nichž jsem ani nedoufala, že bych je mohla získat. Tajemství Halzatu je pouze velmi sladká třešnička na tomto pomyslném dortu.“

„Myslel jsem, že nákres toho stroje zůstal v knihovně v Brožově.“

„To ano, originál zůstal v knihovně... Ale to je teď vedlejší. Hlavní jsou rodokmeny. Konečně mám hmatatelný důkaz, že náš rod měl po právu a z vůle bohů nárok na gilneaský trůn. Dynastie Athain vládne Gilneasu již po staletí. Nikodémus správně odvozuje svůj původ od Berhola a jeho dcery Leymidy, ale Berthol měl ještě syna Thornyra, jehož rodokmen se vine až k mému dědu, otci a tedy až ke mně samotné. A dle gilneaského práva byl a je vždy předně uplatňován dědičný nárok mužských potomků. Nikodémův rod nám vyrval vládu, která dle všech zákonů a z vůle bohů patřila našemu rodu!“

„Bude to ještě někoho po těch staletích zajímat?“ opáčil Zircho a řádně si zavdal vína z měchu, který odepjal od pasu.

„Nepodceňuj nespokojenost šlechty se současným panovnickým rodem. Už teď si císaři musí loajalitu šlechty kupovat. A po smrti starého pána má být korunován Nikodémus. Nikodémus, který si nadělal spoustu nepřátel. Nikodémus, autoritářský despota. A hlavně: Nikodémus, kterému docházejí finance.“

„A to předpokládáš, že se jen tak stáhne a přenechá ti titul, který je v jeho rodině již po staletí?“

„Bylo by to hezké, že?“ odvětila se smutným úsměvem Xelesia.

Pohlédla na zamračenou oblohu a se slabým povzdechnutím dodala: „Bohužel tak to asi nedopadne. Nikodémus se bez boje nevzdá. A byť je postavení jeho rodu nejisté, jeho samotného není radno podceňovat. Tento drahocenný dokument však dokazuje, že mám na trůn neotřesitelný nárok. Navíc mám dostatek prostředků a známostí; tudíž předpokladů chopit se moci coby císařovna Gilneasu.“



Ze života slizu

Prot otevřel oči. Měl pocit, jako by se mu měla hlava rozskočit na tisíc kusů. Ležel na zemi v nějaké jeskyni. Sledoval, jak se jeho hustá krev mísí s prachem. Co se to vlastně stalo?


V jeden okamžik bylo vše v nejlepším pořádku. Chodil po Brožově a hleděl si svého, když vtom zaslechl varovný výkřik. Najednou každý běžel směrem k hlavní bráně. I on utíkal, i když neměl nejmenší tušení proč. Protlačil se davem a pohlédl na prostor před hradbou. Náhle mu poklesla čelist. Byl to nejodpornější pohled, jaký kdy v životě viděl. Zástupy roztodivných tvorů se shromažďovaly na dohled od hradeb. Měkká, bílá a průsvitná těla připomínala přerostlé hmyzí larvy, jejichž tlamy plné oslizlých zubů vydávaly nelidský vřískot, při němž tuhla krev v žilách, a nejednomu holobrádkovi hnědly kalhoty. Pak to Prot spatřil.


Zpoza zástupu larev se vynořil ohromný červ. Na délku měl přinejmenším šestnáct sáhů. Bez jediného varování hmyzí bojovníci vyrazili k bráně. Prot tasil meč. Obyvatelé Brožova vyčkávali ozbrojení v bráně, jelikož každý věděl, že mají-li přežít, musí za každou cenu udržet nepřítele před hradbami. Prot uhnul útoku jednoho z odporných stvoření a v odvetě je rozťal vedví. Byl překvapen, jak snadno meč projel jeho protivníkem. Brožovští prvnímu náporu odolali.


Náhle Prot zahlédl, jak se části hmyzích těl pomalu pohybují směrem k ohromnému červovi, jež je ihned začal požírat. Zcela přesně neviděl, co se stalo, ale během okamžiku se zpoza červa vyřítili jiní hmyzí válečníci. Pak dostal tupý úder do zátylku. Poslední, nač si vzpomínal, byl pohled na okřídlené brouky, kteří přelétli město a vpadli jim do zad.


Nyní ležel v jeskyni a snažil se vzpamatovat. Každý jeho pohyb provázela paralyzující bolest. Pokusil se převalit, ale zjistil, že nemůže pohnout nohama. Měl je přilepené k podlaze nějakým zatuhlým slizem. Vtom zaslechl z hloubi temné jeskyně hlasy.


„Jaké jsou vaše další rozkazy, můj pane? Jak máme naložit s městem?“

„Nijak. Zavel všem, aby se stáhli!“ odvětil chrčivý, nepřirozeně hluboký hlas.

„Ale můj pane... Co naše pomsta? Přece nenecháme vrahy korunního prince bez trestu!“

„Princ Bzuk Le Bzukný je pryč a viníci dozajista leží mrtví před branami tohoto prokletého města. Další útoky z naší strany by proti nám poštvaly i ostatní lidi, což by byl počátek naší záhuby. 

Princezně budeme muset najít jiného manžela.“

„Vždyť princ jen pokojně a zraněný přiletěl do toho města pro pomoc, a oni se na něj bez varování vrhli!“

„Už jsem řekl, že viníci byli potrestání. Více se o to město zajímat nebudeme!“


Vtom se z temnoty jeskyně vynořila ohromná hlava červa; toho, jehož Prot zahlédl na bojišti před Brožovem. Protovi se při pohledu na něj roztřásl spodní ret a zmocnila se jej panika. Zoufale se snažil uvolnit nohy, ale sliz povoloval jen neochotně. 


„Doufám, žes mě dobře slyšel, chlapče. Teď běž a řekni svým soukmenovcům, že tímto považuji spory mezi našimi národy za vyřízené. Nemám zájem na dalším prolévání tělesných šťáv, leč pokud po nás budete pátrat kvůli pomstě, pak teprve poznáte náš pravý hněv!“

Larp of ASF.cz
Webdesign od Eskel.cz