Zlenice larp

Muka přináší ovoce

"Vzpomněl jsem si! Vzpomněl jsem si, kde jsem je viděl! Ptáš se koho? Ty znaky! Stejný znaky jako jsou na tý kostce! Uplně stejný znaky maj načmáraný upíři ve svym panství. V tý jejich hladomorně. Byl jsem tam a klečel na nich. Vim to!"

Tak vyrušil dnešní radu Albert, vtrhnuv do místnosti. Celým sálem se začalo ozývat nervózní šuškání...

Morální sauna

"Dnes ráno jsme dopadli zloděje. Poprvé v historii Brožova však nedošlo k okamžitému soudu a výkonu trestu, ale objevili se i zlodějovi zastánci.

Spousta lidí se divila, jak je to možné. Vždyť každého zloděje trestáme stejně již několik let. Tentokrát však panovala jiná atmosféra, než při jakémkoliv jiném dopadení. Možná to bylo tím, že zloděj téměř nemluvil, jen mumlal něco o lidech, krysách, pomstě - vlastně o tom, o čem běžně zloději dopadení při činu mumlají.

Spíš než mumlání zloděje ovlivnil sled událostí předmět, se kterým zloděj utíkal. Spousta lidí se při odhalení jeho kořisti začala zloděje zastávat se slovy, jako: "Bez něj bychom to nenašli!" nebo "Měli bychom mu spíš děkovat, né ho trestat!".

Ukázalo se totiž, že zloděj si všiml, že pod kostkou ležel složený list papíru. Děsivé je to, že písmo, kterým je psán, je totožné s písmem knihy nalezené v kostce. Možná se Brožov posouvá ke světlejším zítřkům. Třeba se jednostranné přemýšlení zdejších obyvatel mění. Snad se blížíme světlejším zítřkům."

Zápis v deníku badatele:

"Po nálezu padlých sloupů při výkopových pracích v Brožově nás všechny pohltila touha zjistit, kdo tu bydlel před námi. Několik dní jsme strávili kopáním. Dnes však konečně můžeme říct, že naše snaha byla k něčemu. Artefaktu, na který jsme narazili, není podobná žádná věc našeho světa. Vypadá skoro jako šperkovnice spojená se svým stojanem. Pokusíme se ji otevřít a zjistit co v ní je..."
 
"Konečně se nám podařilo otevřít onu magickou schránku. K našemu zklamání uvnitř nebylo nic, než zaprášená knížka. A ke všemu si v ní nepřečteme ani slovo. Je totiž psaná jazykem, který ani ti nejzdatnější lamači šifer neznají..."
 
"Knížka zůstává zahalena tajemstvím, ale pravděpodobně půjde o manuál k námi objevenému artefaktu. Jediné, co víme, je, že "kostka" (jak jsme onomu artefaktu začali přezdívat) slouží k přeměně předmětů v jiné. Jak přesně, to nikdo neví..."
 

Pod křídly stříbrné orlice:

Byla to nádherná podívaná. Po půl roku trvajícím obléhání Galmory vojsky Skendských držav byl konečně konec. Lukrecia Esmeralda Delfinea Merici nyní s nadšením sledovala, jak lehká jízda generála Arnima prorazila řady Skendských seveřanů a rozprášila je po Nethlenských polích před Galmorou. Během uplynulého půl roku často váhala, zda udělala dobře, když se, jako jedna z mála šlechticů v říši, přidala na stranu královny Xelesie, ale pohled na jezdce, kteří, pod zástavou s bílou orlicí, rozhánějí zlomené oddíly seveřanů, zahnal veškeré její obavy. Jako členka rady věděla, že severní armáda přezimuje v Tralei a přijede Galmoře na pomoc hned, jak se jí podaří překročit Idu. Nezbývalo jí, než doufat, že se obrana města tak dlouho udrží. Ani v nejnadějnějších snech však nedoufala, že to bude tak brzy. Snad to byla vůle bohů, zásluha úžasného opevnění Galmory, či nezlomná vůle mladičkého Gelreánského království, ale severní armáda generála Arnima dorazila o několik měsíců dříve, než se doufalo a město tuto zkoušku ohněm přestálo. Té noci Galmora nešla spát. Na každém rohu zněla hudba a z oken domů vlály modrobílé prapory. Rozradostnění měšťané v ulicích vítali přehlídku severní armády, kterou k večeru představení města obřadně uvedli do města. Lukrécia té podívané přihlížela z balkónu královského paláce a popíjela archivní víno ze stříbrného, smaragdy vykládaného, poháru, když v tom za sebou zaslechla zaklepání. Ohlédla se přes rameno a spatřila, že v otevřených dveřích stojí Zircho, královnin bratranec a člen královské rady. Musela se usmát při jeho přehrávané pokloně.
 
„Tohle by mohl být dokonalý konec nějakého pěkného příběhu,“ řekla
 
„To ano. Nebezpečí, hrdinství, děti radující se v ulicích a vůbec.“
 
„Bídáci byli na hlavu poraženi a nebezpečí zažehnáno. Už slyším ty písně. Vsadím se ale, že v nich neuslyšíme ani slovo o těch dívkách, kterým dnes večer ty vojáci spletou hlavu a zítra půjdou s ruměncem za kořenářkou“
 
„Dnes to nejsou vojáci vaše jasnosti. Dnes jsou to hrdinové. A myslím, že jen neposloucháte ty správné písně“
 
„Něco mi říká, že jste mi přišel říct, že tímhle to nekončí že?“
 
„Jako obvykle máte pravdu, vaše jasnosti. Královna svolává radu ještě dnes večer. Nechce promeškat tuto jedinečnou příležitost.“
 
Lukrécia se zasněně zaposlouchala do muziky, linoucí se z města. Někde v koutku svojí duše teď, proti své vůli, pocítila závist k těm prostým lidem, kteří se mohou bezstarostně radovat v ulicích. Pak si ale vzpomněla na slova svého otce, které jí od dětství vštěpoval. „Vznešenost zavazuje. Pamatuj, že se na tebe upírají pohledy tvých předků až k samému počátku světa. A hledí na tebe s očekáváním.“ V tuto chvílijí to však bylo jedno.
 
„Povězte maršále…tančíte?“
 
„Doufám, že žertujete. Má pověst tanečníka mě předchází.“
 
„Myslím, že rada ještě chvíli počká.“
Larp of ASF.cz
Webdesign od Eskel.cz